Dopis

Z dopisní schránky vytahuji časopis, katalog s módou a dopis. Dopis? Kdo dneska píše dopisy, denně jsem zahlcená e-maily a pomalu je nestačím mazat. Ovšem dopis, to je jiná, zaujal mě na první pohled. Zaprvé tím, že někdo upřednostní klasiku před elektronikou a zadruhé stylem, jakým byla adresa napsaná. Písmo bylo takové zvláštní zdobné, dnes kdy vlastně nikdo nepíše psacím písmem, to je velká rarita. Přemýšlím, kdo si dal takovou práci mi napsat a nedočkavě dopis otevírám. Modrý inkoust a krasopisné písmo s výrazným velkým F a K dává tušit, že autor dopisu je člověk ještě ze staré školy.

Očima jsem přejela text a zastavila se u podpisu...teta. Od tatínka vím, že je to příbuzná z dvacátého kolena a v životě jsem ji neviděla. Proč mi píše? V dopise stojí, abychom přijeli. Teta je stará, žije na opačném konci republiky, telefon nemá a komunikace na takovou dálku je složitá. S rodinou jsme se domluvili, v práci a ve škole vyřídili volno a jeli za tetou. S několika pauzami na oddech a zdolání objížděk kvůli opravám na silnici jsme dorazili na místo.

Malá vesnička s domy jak z pohádky vypadala na dnešní dobu jako filmové kulisy. Po krátkém hledání stojíme před domkem se zvlněnou střechou, jedním okýnkem a za ním květináč s muškátem. Teta vyšla na zápraží a zve nás dál do kuchyně. Je to útulná místnost s množstvím věcí, které nastřádala.Teta byla na svůj věk bystrá a čiperná. Domácnost zvládala sama a těšila se dobrému zdraví.

Jako správná hospodyně nám nabídla pohoštění a povídali jsme si. Připravila nám kafe, jaké je sama zvyklá pít a dala na stůl. Teta pije spíš obarvenou vodu než pořádné kafe a tak míchám lžičkou světle hnědou vodu v hrnku a říkám: „Teto, to kafe je nějaký slabý,“ a ona pohotově přiskočila a už mi přisypává kopeček mletého kafe do hrníčku. Manžel to pozoroval a dusil smích. Jen se moc nesměj, na tebe taky dojde a jen jsem si to pomyslela, tak to přišlo.
Na okně vedle muškátu měla teta takový bucláček s pokličkou. Manžel si ho prohlížel a odklopil pokličku. Teta tam měla asi starou schovku na kuchyňské drobnosti a manžel v žertu povídá: „Teda teto, máte to tady jak v muzeu, v tom hrníčku snad máte i prášek do pečiva ještě z války“. Teta si nasadila brýle, podívala se do bucláčku a pomalu z něj vyndavala papírky s recepty, dřevěný kolíček na prádlo, piditužku ořezanou asi na 4 cm a nakonec zažloutlý malý sáček a čte z něj: „Prášek do pečiva rok 1947“. Smíchy jsem se válela skoro pod stolem. Manžel jenom zíral a v mých očích četl: „Vidíš a pak se někomu směj, hned se ti to vrátí“. Teta byla fajn, ještě několikrát jsme byli u ní na návštěvě a přes nabízenou pomoc nic nechtěla. Byla optimistická se smyslem pro humor a stále nad věcí.

Jednou mě pěkně doběhla, když jsem se sháněla po netučném mléku a ona mi podala hrnek a řekla, ať si u krávy nadojím jaké potřebuju. V tu chvíli jsem si uvědomila, jakými nesmysly se někdy zabýváme a že neškodí probudit v hlavě selský rozum. A proč mi teta tenkrát napsala dopis? Prostě jen tak, ono je dobré alespoň někdy udělat něco jen tak.