Narodila jsem se v Bulharsku, v rodině emigrantů. Rodiče i prarodiče tam žili od 15. století. Po druhé světové válce je agitátoři přesvědčovali, aby se vrátili zpět do vlasti, tehdejšího Československa. Nabídli jim domky v pohraničí po vystěhovaných v Sudetech. Většina rodin se rozhodla, že se vrátí, mezi nimi i rodiče.
Bratr měl 8 let a já jen 2 měsíce. V Bulharsku zůstal domek a hrobeček mého bratra Petra, který zemřel jako roční dítě. V pohraničí dostali statek, kde jsme měli spoustu dobytku, počínaje slepicemi a konče koňmi.
Do Bulharska jsem se jela podívat s maminkou až v 17 letech. Navštívily jsme vesničku, kde jsem se narodila a také hrobeček mého bratra, kterého jsem neznala.
Roky plynuly. Já vychodila základku a nastoupila na učiliště obor prodavač. Ve vlaku jsem se seznámila s klukem, který také dojížděl na učňák, a byl o 2 roky starší. Byla to láska na první pohled. Za rok odešel na vojnu. Psali jsme si dopisy celé celé 2 roky, na opušťák jezdil za mnou, ale častěji jsem jezdila já za ním.
Vdávala jsem se hned, jak ukončil vojenskou službu, v pouhých 19 letech. Chtěla jsem sebe i maminku osvobodit od otce - alkoholika a tyrana. Zakoupili jsme si malý domek v téže vesnici. Po 2 letech manželství se nám narodila dcera Alena a za rok a čtrnáct dní druhá dcera Jana. Brzy začala mít starší dcera záněty průdušek (domek byl vlhký). Přestěhovali jsme se včetně maminky ke tchyni, do domku 50 km vzdáleného.
Teď začíná příběh, který vám chci napsat. V létě jsme se rozhodli, že pojedeme s holkami k moři do Bulharska. Zakoupili jsme velký stan, plynový vařič a zásoby jídla a vyrazili směr Bulharsko. Cesta byla úmorná, jeli jsme přes 20 hodin. Děvčata spala vzadu na nafukovacím lehátku a většinu cesty prospala.
Vyhlídli jsme si krásný kemp, kde jsme mohli postavit stan jen pár metrů od moře. Za stanem byla cestička, kde byl stánek s potravinami i WC. Počasí nám přálo, dovolená se vydařila a nastal čas návratu.
Sbalili jsme všechny věci a na noc jsme vyrazili směr domov.
Cesta přes Rumunsko byla hororová. Jednou jsme málem přejeli Rumuna, který ležel opilý na koni, potom zase výmol na sinici přes most velký asi 2 m a pod ním spád několik metrů hluboký. Začalo se rozednívat, když před námi po sinici ženou stádo krav... Jeli jsme ještě s jedním autem, co jelo před námi, několik kilometrů krokem.
Řidič prvního auta už to nevydržel a začal troubit. Rumunky začaly stádo krav odhánět na kraj silnice. Radost však netrvala dlouho. Řidič před námi musel zabrzdit a my také. Kráva běžící za námi to neubrzdila a skončila na kapotě našeho auta. Děvčata se vzbudila a začala plakat. Kráva řádila jako smyslů zbavená. Krávě se podařilo vytáhnou nohy z kapoty. Pokračovali jsme v cestě, tentokrát hledat policii.
Ve vesničce, která byla nejblíž, jsme dlouho policii nemohli najít, až v polorozbořeném domku jsme ji zahlídli.
Manžel zvonil, klepal a když se nic nedělo, vzal za kliku a vešel. Najednou ho vidím, jak vyběhl ven a za ním 3 ozbrojení policajti v podvlékačkách.Stejně neměli zájem se s námi domluvit a poslali nás do 8 km vzdáleného Aradu. Tam to bylo to samé - nezájem. Až jeden ze starších policajtů se slitoval, naložil manžela do policejního auta, druhý sedl do naší škodovky a odjeli.
Já jsem s holkama zůstala v bufetu. Měla jsem hlad i žízeň. Neměla jsem ale dostatek lei, tak jsem prodavačce nabízela forinty, ale nechtěla je a děvčatům donesla polévku i limonádu.
Čekaly jsme tam do pozdního odpoledne. Děvčata spala, hlavičky na stole. Vtom se ve dveřích objevil manžel. Vzali jsme spící děvčata do náruče a těšili se, že to nejhorší máme za sebou. Omyl. Já jsem na celnici zjistila, že nemám kabelku, v které jsou všechny doklady i peníze. Zůstala pověšená na židli v bufetu. Nastalo zděšení i panika, co když bude bufet zavřený nebo tam kabelka nebude.
Vcházím do dveří a kabelka tam není. Musel být na mě žalostný pohled. Prodavačka jde proti mně a v ruce dřímá mou kabelku. Radostí bych ji zlíbala, ale neučinila jsem to.
Cesta už proběhla v pořádku. Toto trauma nám ale nezkazilo vzpomínky na krásnou dovolenou. Za rok jsme do Bulharska jeli znovu, ale tentokrát vlakem.
ChytráŽena.cz