To léto jsme
se chystali na dovolenou na chalupu. Nebyla to naše vlastní chalupa, ale
půjčená od známých. Jezdili jsme na ni od chvíle, co se naše rodina rozrostla o
naše dva potomky, dcerku a syna. Jakmile děti odrostly plínkám, alespoň jednou
ročně jsme na chalupu zajeli na týden, někdy i dva. Tak jako nyní. Výhodu to
mělo velikou, a to tu, že jsme s sebou mohli vzít veškerou naši zvířenu, vyjma
pašíka. A tak jsme ten rok stěhovali jednoho psa, dvě kočky, které se vzájemně
zrovna nemusely, jedno morče, křečka a klec s andulkou. Společně se dvěma
dětmi jsme se do auta stěží namačkali. Auto navíc nebylo naše.
To naše začalo stávkovat těsně před odjezdem, a tak nás na dovolenou odvezl tchán, který se opět vracel domů. Museli jsme proto mít vše potřebné s sebou, protože nejbližší obchod je vzdálen od chaty přibližně osm kilometrů. Chalupa má naštěstí celkem dobře vybavenou kuchyň. S manželem jsme před odjezdem zamířili do supermarketu. Rýže, těstoviny, zavařené maso, brambory, sladkosti pro děti, kartony s mlékem a hromady minerálek spolu s hygienickými potřebami zabraly zbývající místo a my byli rádi, že se do auta vedle granulí pro zvířata, psích a kočičích konzerv a paštik vlezly ještě naše děti. A mohlo se vyrazit.
Hned první den nám syn spadl do potoka ještě dřív, než jsme ho stihli obout do gumáků. Následující dny mu botičky schnuly, a tak běhal kolem chalupy jen v sandálkách. Dcera propálila tepláčky, když si večer při táboráku, kdy jsme opékali párky, hrála na indiány. Tepláčky prý byly indiánský prapor. Ani jsem netušila, že indiáni měli nějaké prapory. Naštěstí v tepláčkách nebyla i dcerka. Večer, když se děti usadily na toaletě, jsme zjistili, že místo toaletního papíru máme s sebou asi dvacet rolí kuchyňských utěrek. Taky nevím, proč je prodávají v sousedství toaleťáků? Toto zboží by mělo být pořádně odděleno. A tak jsme hodinu řezali do utěrek, abychom z každé role udělali dvě podobné papíru do toalety. Děti pak po zbytek dovolené fňukaly, že papír je příliš tvrdý. Přežili jsme ale všichni.
Třetí den se nám ztratil pes. Šli jsme na houby a přišli jsme bez něj, zato jsem napočítala pět klíšťat. Čtyři měly děti, každé dvě, a páté jsem si přinesla já. Jediný manžel byl ušetřen. K večeru se nám náš pes vrátil. Skóre klíšťat narostlo. Vytáhla jsem Bobíkovi dvanáct těchto tvorečků. Čtvrtý den jsme šli na borůvky. Dcera v nestřeženou chvíli posbírala mimo borůvek také jedovaté vraní oko. Svůj hrneček mi vysypala do mých dvou litrů poctivě nasbíraných borůvek. Chvilku jsem googlila, jak moc je vraní oko nebezpečné. Nechtělo se mi vysypávat tolik borůvek kvůli pár bobulkám vraního oka, které tam dcerka přimíchala. Zároveň jsem ale nechtěla riskovat, že bych jedovaté bobulky mezi borůvkami nerozeznala a nechala je v kyblíku, a tak borůvky putovaly na kompost. To bylo škody! Nicméně pátý den jsme šli na borůvky znovu. Dcera, a pro jistotu i syn, měli ovšem přísný zákaz cokoli sbírat a sypat to do mého kyblíčku. Díky tomu jsem šestý den napekla koláče, navařila borůvkové knedlíky a našlehala domácí borůvkový tvaroh. To byla dobrota.
Desátý den přišel prudký liják. Děti si vyrobily bazén z necek, do kterých napršelo. Když jsem je hnala z vody ven, aby se nenachladily, vysvětlovaly, že jejich bazének je lepší než moře. Tam přece taky občas prší?
„To bychom tam museli být my,“ pronesl můj muž otráveně. Chtěl večer grilovat a počasí mu to překazilo. Místo grilování si dal večer utopence a s dětmi hráli Člověče, nezlob se až do deseti večer. Nikdy jsem ho neviděla tak protivného.
„Už nehraju!“ pronesl, když skončil už třetí hru, aniž by své figurky ani nenasadil, a děti je dávno měly ve svém chlívku.
Po dvou týdnech jsme se vrátili zpět domů. Přijel pro nás opět tchán. Děti obrostlé mechem téměř nepoznal. Opálené, špinavé, ale šťastné jsme je vezli domů spolu s našimi zvířecími mazlíčky. Doma nás čekala velká očista všeho živého a velké praní.
„A kam byste chtěli za rok?“ zeptala jsem se dětí. Doufala jsem, že budou chtít k moři. Už dva roky manžela přemlouvám, abychom opět vyjeli do zahraničí. Moře je moře. Děti mě ale zklamaly. „Na chalupu! Koupat se v potoce!“
Tak jsem byla opět přehlasována. Jen doufám, že za rok se nám nic neutopí, neuhoří a vrátíme se domů opět v plném počtu.
ChytráŽena.cz