Kdysi jsem jel na začátku léta s kamarádem k vodě pod stan. No, my tak úplně stan neměli. Měli jsme pár dek, z kterých jsme se rozhodli udělat si přístřešek. V dobách dávno minulých pod stan jezdila spousta rodin. Hotelové ubytování si každý dovolit nemohl. A tak jsme s Pepou jeli také.
Přes den bylo příjemně teplo. Zaplavali jsme si, večer jsme si opekli buřt na ohni a dali se do přípravy našeho příbytku. Všude kolem měli lidé stany, dokonce tu byl i nějaký ten přívěs. My si ale s dekami vystačíme. Udělali jsme si provizorní příbytek. K jeho zhotovení nám postačilo pár kamenů a dva klacky zapíchnuté do země. Na ně jsme napnuli deky a ještě zavázali. Uprostřed noci nám začala být zima. Malinko jsme se posílili alkoholem, a ještě jsme se pro jistotu zabalili do všeho, co jsme měli s sebou. Pepa, který měl už tehdy hlavu jako koleno, si dokonce natáhl na hlavu trenky a zafixoval je osuškou, kterou si zavázal na hlavu jako turban. Zima byla velká, dokonce začalo šíleně foukat. A tak jsme si navlékli i na ruce ponožky, oblékli se do několika vrstev, a aby nám netáhlo na obličej, udělali jsme si kukly ze spodního prádla. Takto nabalení jako mumie jsme konečně k ránu usnuli. A že jsme byli už pořádně unavení, spali jsme dlouho.
Když jsme se pak probudili, lépe řečeno, probudil nás nějaký šum, nestačili jsme se divit. Leželi jsme na dece a nad námi bylo nebe. Deka, která sloužila jako střecha stanu, byla tatam. Vítr byl tak silný, že ji strhl a odnesl pryč. Lidé se chodili bavit dvěma individui, která tu ležela zafačovaná. Naštěstí každý tehdy neměl foťák, a tak si jen jeden jediný rekreant udělal snímek pro vzpomínku.
Přes den jsme našli ztracenou deku v příkopě, zaplavali jsme si, protože sluníčko začalo pálit a bylo opět teplo. Dokonce jsme se rozhodli si naši dovolenou trochu prodloužit. Tentokrát jsme ale neriskovali a v nedaleké chatové osadě jsme si na dvě noci objednali chatku.
Jen si tak říkám, že tehdy bylo vše jednodušší. Vyjeli jste jen tak k vodě a stačilo vám málo na pěknou dovolenou. Na tu pod dekovým stanem moc rád vzpomínám.
ChytráŽena.cz