Dovolená s Trabantem

V době tak zvaného "budování socialismu" vlastnily podniky rekreační zařízení pro odpočinek svých zaměstnanců a na rekreace finančně přispívaly odbory. O zahraniční pobyty byl velký zájem, tak se konalo jakési výběrové řízení, aby nejezdili jedni a ti samí. O domácí rodinné rekreace už tak velký zájem nebyl. Aby je vedení odborů nemuselo vracet, přidělovalo je za symbolickou cenu.

A tak nám jedna hodně zlevněná, výměnná rodinná rekreace v nedaleké Jívce u Adršpašských skal, byla přidělena. Proč nevyužít nabídky. Týden odpočinku, za pár ,,kaček,, hlavně bez vaření, pobyt byl s plnou penzí.

A tak jsme tři pracovité matky s dětmi vyrazily na týden do přírody bez mužských. Byla jsme malá, ale početnější skupinka, tři mámy, pět dětí, od tří do třinácti let a hlavně náš miláček Trabant.

V den nástupu jsem naložila do auta své ratolesti. Tehdy už 13letého Michala a 8letou Lenku,  posbírala cestou své kamarádky s dětmi, a ještě že Trabant byl Combi, jinak by byl problém se zavazadly. A nabrali jsme směr Náchod, Hronov, Jívka. Téměř u cíle už jen zbývalo vyjet táhlý kopec lesem. Auto bylo hodně přetížené, tak museli všichni vystoupit a kousek šlapat po svých. Dětem se to moc nelíbilo a trochu hučely, ale jen chvíli, než jsem je opět naložila a šťastně je dovezla do cíle.

V zotavovně na nás už čekali. Nástup byl do 11h, aby se mohl podávat oběd, dojeli jsme o 40min později. Větší část rekreantů zde již byla. Pan správce se nestačil divit kolik nás z auta vystoupilo. Chudák si myslel, že nás i s tou kupou dětí a zavazadel přiveze zájezdový autobus a ne mini auto Trabant. Hned po uvítání nás nasměrovali do jídelny a mohlo se podávat jídlo. Jedlo se vždy společně a na ty loudavé se někdy chvilku čekalo. Ti loudaví jsme byli často jen my.

Každý den jsme si naplánovali zajímavou akci. Dopoledne byl kratší čas mezi podáváním snídaně a oběda, to jsme chodili po okolí. Byl tu les, kopce, na kterých se pásly ovce, nedaleko vyčnívala na kopci zřícenina hradu Skála (o němž napsal A. Jirásek ve svém románu). Z hradu zbyla už jen rozhledna, ale pro děti byla zajímavá, a pobízela je k vymýšlení her. Nasbírané šišky jim posloužily  jako zbraň a tak si tu občas zahrály na indiány nebo loupežníky.

Odpoledne po obědě jsme jezdili autem do vzdálenějších městeček, do Broumova, Náchoda, Police nad Metuji, Hronova. Jeden výlet byl na celý den do Adršpašských skal. Na cestu nám kuchařka připravila balíček s jídlem a s přáním spokojené cesty. Nejprve se usadily maminky a potom se vzorně porovnaly naše ratolesti, už jen zbývalo vyjet. Procházka mezi skalami byla pro děti zážitek, vysoké skály, projížďka na pramici po skalním jezeře a se strašidelným vodopádem. Ve skalách jsme si užili celý den, svítilo nám sluníčko a bylo nám fajn.

Pozdě odpoledne byl čas návratu a děti se jak jinak na jízdu autem moc těšily. Cestou v autě nahlas zpívaly, a protože nás bylo dost a uvnitř byl brzy vydýchaný vzduch, měla jsem bezpečně stažená okna a dětský zpěv se rozléhal po okolí.

Snažili jsme se být poslušní rekreanti, ale návraty se nám nedařily na čas, vždy jsme měli malou časovou ztrátu. S námi tu bylo ještě několik rodin, které si naší veselou skupinku oblíbili. Vždy, když jsme se vraceli navečer z výletu, čekali na naše návraty několik minut s večeří. Jakmile se v dálce ozval vrkot našeho Tráboška, snad všichni obyvatelé zotavovny i s kuchařem a jeho paní, se seběhli ven na trasu k příjezdové cestě a čekali, až zaparkujeme. Když se otevřely dveře auta začali odpočítávat:,,Jeden, druhý, třetí,……sedmý, osmý, hurá vrátili se všichni, nikoho neztratili, může se podávat večeře.‘‘ Takto nás hlasitě očekávali od prvého dne, když nás poprvé uviděli vystupovat z auta.

Pro nás a naše děti to byla nezapomenutelná společná dovolená s malým šikovným Trabantem.