Letošní dovolenou jsme se rozhodli strávit s dětmi v Egyptě. Už jsme tam jednou byli a dovolená se nám líbila. Doufali jsme, že i letošní dovolená se ponese v podobném duchu.

Po příjezdu do hotelu nám byl přidělen pokoj, ve kterém se nedalo vydržet. Všude kolem se linul hrozný zápach, který znemožňoval pobyt. Po první noci nás všechny rozbolela hlava. Později jsme zjistili, že v blízkosti našeho pokoje je malá dílna, ve které místní personál impregnuje loďky, čluny a další plavidla. Zápach pocházel z přípravků na impregnaci, a tak jsme požádali o výměnu pokoje. Nebylo jednoduché se stěhovat. Děti měly v původním pokojíku roztahané hračky, my již vybalené veškeré ošacení. Nakonec jsme ale spočinuli v útulném pokojíku v opačném křídle hotelu. Zbytek dovolené jsme si užili. Nasbírali jsme si nějaké drobné mušličky, užili jsme si koupání i potápění, dokonce jsme se vypravili na výlet lodí. Byla to až doposud krásná dovolená.

Poslední den jsme se vypravili na místní trhy, abychom si odvezli domů pár suvenýrů. Zaujalo mě krásné tričko, které mi padlo jako ulité. Trhovec za něj chtěl ale nekřesťanské peníze, v přepočtu na naše 600 Kč. Za tyto peníze jsem si tričko mohl koupit i u nás. Stále mě ale lákalo, a tak jsem se rozhodl smlouvat.

„To neusmlouváš,“ tvrdila žena. Já se ale o snížení prodejní ceny pokusil. Nakonec prodejce odevzdaně mávl rukou při částce 300 Kč. Chtěl sice tvrdit, že celý měsíc nebude on a jeho rodina jíst, jen aby mi vyhověl, ale na mnou navrženou částku nakonec kývl. Byl jsem tak nadšený, že jsem přiložil platební kartu k terminálu bez toho, abych si pořádně prohlédl, co je na terminálu. Odnášel jsem si vysněné tričko a byl hrdý na své umění smlouvat.

V den návratu domů jsme se seřadili s ostatními cestujícími k odbavení. Už jsme se těšili domů. Dovolená byla sice krásná, ale doma je doma. Po odbavení zavazadel si zavolali mou ženu. Úplně v nás hrklo. Co můžou chtít? Nakonec celníci donutili ženu, aby rozbalila svůj kufr. Mezi dětskými hračkami byla hromádka mušliček, které si tam uložily děti coby památku. Následovalo vysvětlování, že mušle, korály a další plody moře nelze převážet. Snažili jsme se vysvětlit, že se jedná o odpad vyvržený mořem, většina mušliček byla poškozená, který si děti zabalily coby vzpomínku. Celníky to ale nezajímalo. Vyčíslili nám pokutu ve výši 10 000 Kč. Tuto částku jsme ale už u sebe neměli, ač byl letištní personál tak shovívavý, že jsme pokutu mohli uhradit v jakékoli měně. Kde nic není, ani smrt nebere, dalo by se říct.                                                                     

Už jsme si mysleli, že budeme zatčeni kvůli drobnému suvenýru dětí, když nám zbývajících tisíc korun zapůjčila cestující z našeho letadla. Nevím, zda jí bylo tak líto nás, nebo se jen bála, že bychom nemuseli odletět, ale půjčila nám peníze a spokojila se s tím, že nám dala cedulku s číslem svého účtu, na který jí máme peníze po návratu domů poukázat. A tak jsme odlétli bez jediné koruny. S pocitem, že se jednalo o doposud nejdražší dovolenou, nám poněkud zhořklo v ústech. Děti plakaly, protože celníci, ač byla pokuta uhrazena, zabavili jejich střepy z moře, já si přepočítával v hlavě, kolik by za pokutu bylo krásných dní strávených u nás u rybníka a žena se držela za hlavu, protože ztráta peněz a události z letiště jí přivodily migrénu.

Domů jsme dorazili už bez nehod. Když jsem následující den usedl ke svému počítači, abych hodné paní vrátil peníze, které nám půjčila, s hrůzou jsem ale zjistil, že prodejce trička, které jsem si přivezl, se „omylem“ uťukl a místo 300 Kč nacvakal na terminál rovné tři tisíce. A tak od dovolené v Egyptě nosím na sobě nejdražší tričko, které jsem si kdy koupil a děti vzpomínají na draze zaplacené suvenýry, které musely zůstat na letišti.

Myslím, že další roky se spokojíme s tuzemskou dovolenou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10