Byly prázdniny a já si vzal dovolenou, abych vyvezl svou tehdy čtrnáctiletou dceru na pobyt na horách. S mámou byla u moře, se mnou se vypravila do hor. Vybrali jsme si krásný hotel v srdci Tater, kde jsme si zarezervovali desetidenní pobyt s polopenzí.
První den jsme věnovali prohlídce okolí a hned druhý den jsme si naplánovali celodenní túru. Vyzbrojeni mapou jsme usedli do auta. To fungovalo jako přibližovadlo k výchozímu bodu, odkud jsme už šli pěšky. S batohy na zádech jsme vyrazili. Den byl jako malovaný, a proto jsme vynechali lanovku a vyzkoušeli jsme své fyzické síly pěší túrou. Zhruba desetikilometrový výstup jsme zdolali poměrně lehce, dokonce jsme se při něm i opálili. „Budeme vypadat jako ze solárka,“ radovala se má dcera Markéta.
„Hory jsou zrádné, ale na obloze není ani mráček, dobře jsme si den vybrali,“ liboval jsem si i já.
Nahoře jsme snědli svačinu a odlehčili tak batohům. Batohy byly rázem jako pírko a my se radovali, že jsme nebrali zbytečně pláštěnky. Modrá obloha nás ráno přesvědčila, že budou zbytečné.
„Tak, chvilku si odpočineme, a půjdeme zpět,“ zavelel jsem.
„Podívám se do lesa, jestli nenajdu nějakou houbu,“ řekla Markéta, a odběhla mezi stromy.
Já sledoval oblohu, která najednou, zčista jasna začínala ze severu černat.
„Tati, hele!“ vyběhla Markéta a prstem ukazovala na oblohu.
„Jo, vidím. Asi bude pršet. Musíme jít rychle zpět,“ řekl jsem a zvedli jsme se.
Po pár metrech nás zastihla hrozná průtrž mračen. Z nebe najednou padaly obrovské ledové kapky velikosti cherry rajčátek.
„Tati, to je ledové!“ vřeštěla Markéta. Ale ani mně nebylo veselo.
„Musíme se schovat,“ zavelel jsem a hledal v okolí něco, kam bychom zalezli. V okolí nebylo nic, jen jeden krmelec.
„Kam se schováme?“ pištěla Markéta.
„Tam,“ ukázal jsem na krmelec.
V mžiku jsme se do něj zahrabali.
„Tati, tady taky prší,“ stěžovala si po chvilce dcera a i já pochopil, že krmelec nebyl zrovna dobrý nápad. Vysoukali jsme se z něj a mokří až na kost, navíc obalení vším, co bylo v krmelci, jsme utíkali cestou necestou dolů. Klouzalo to po kamenech, ledová voda po nás tekla v pramenech a my po chvilce drkotali zuby.
„Už to nevydržím!“ plakala dcera a ani mně nebylo do zpěvu.
„Vydrž, Markétko, už tam budeme,“ utěšoval jsem dcerku, když jsme byli zhruba kilometr od auta.
Doběhli jsme k autu jako vodníci.
„Zatopím a bude lépe. Jen musíme sundat to promočené oblečení,“ řekl jsem.
Jen ve spodním prádle jsem dceru zabalil do spacáku, který jsem měl v kufru. Já jsem se zabalil do malé deky, kterou v autě vozívám a složená mi slouží jako polštářek. Mokré oblečení jsme nasoukali do igelitového pytle. Zatopil jsem a rázem nám bylo jako v ráji.
Když jsme zaparkovali u hotelu, Markéta se zeptala: „A to si jako vezmeme to mokré oblečení?“
Šáhl jsem do pytle. „Já rozhodně ne,“ odmítl jsem ledové, vodou nasáklé triko i kalhoty.
Markéta šáhla do pytle po mně a odmítla také.
A tak jsme opustili podivně odění automobil. Venku zrovna nikdo nebyl, oddechl jsem si. Markéta jako dospívající jen v kalhotkách a podprsence, zabalená do fialového spacáku, a já s dekou kolem pasu, z které mi stejně koukal zadek. Vidět nás někdo, tak mě snad zatknou za pedofilii. A sotva jsem si to představil, z hotelové restaurace vyšlo několik lidí. Byly to rodiny ubytované v našem hotelu. Bylo po dešti a hoteloví hosté si vyšli na výlet. Mihli jsme se kolem nich, ale nebylo pochyb, že nás zaregistrovali.
Na pokoji jsme se postupně vyhřáli ve sprše, oblékli se do suchého a promočené šatstvo jsme dali sušit. A vydali jsme se na večeři. To už u stolu byli i hoteloví hosté, kteří se vydali na procházku ve chvíli, kdy jsme prchali z auta. Nemohl jsem si nevšimnout jejich zvědavých pohledů.
„Nic si z toho nedělej, tati. Kdo ví, jak by dopadli oni, kdyby schytali tak ledový liják, jako my,“ dloubla do mě Markéta a s chutí jsme se pustili do večeře.
ChytráŽena.cz