V našem panelovém domě bydlí paní Kopečková. Když jsme se do domu stěhovali, byla už vdovou. Starší paní Kopečková žila sama. Nebyla zase tak stará, měla zhruba šedesát, možná pětašedesát let. Děti neměla. Bydleli jsme na stejném poschodí, a tak jsme s manželem považovali za slušné jí občas pomoci. Nejdřív jsem jí nabídla, že bych jí občas nakoupila, a ona to s radostí přijala. Vůbec netroškařila. Jednou si poručila pětikilový pytel brambor, podruhé obří balení cibule, pak zase několik piv nebo minerálek najednou. Tak jsem tahala v rukách nejen náš nákup, ale především nákupy paní Kopečkové. K tomu jsem ještě chodila do práce. Obchod nemáme daleko, a tak jsem auto nebrala a vše tahala v rukách. 

Mého manžela naše sousedka také zaměstnala. Jednou chtěla opravit elektrickou zásuvku, podruhé nesvítící lustr, pak zase vymalovat nebo přestěhovat těžkou skříň do jiné místnosti. Neuměli jsme říct ne. Alespoň ne na začátku. Později jsme museli paní sousedku malinko usměrnit. Přece nebudu tahat i dvacetikilový nákup den co den? A tak jsem občas řekla, že ten den do obchodu nemám cestu, pak zase jsem nabídla paní místo velkého balení nákup menšího. Nejsem ale tyran, a tak když jsem něco dobrého pekla nebo vařila, vždy jsem přinesla i sousedce.

Když nám paní Kopečková jednoho dne s pláčem sdělila, že si objednala novou lednici a nemá jí ji kdo vynést až do bytu, nabídli jsme se. Přece stará paní nebude tahat lednici sama? Tak jsme se tahali sami. Měli jsme ale dobrý pocit, že děláme dobrý skutek. Paní Kopečková byla vděčná. Když nám ale dosloužila pračka, objednali jsme si novou u stejné společnosti, jako měla sousedka lednici. A, světe, div se, společnost nabízela za mírný poplatek také výnos až do bytu zákazníka. A tak výnos naší lednice jsme si sami zaplatili.

„Já vás nemít, tak snad umřu hlady,“ libovala si sousedka.

„Tak byste si musela nakupovat v menším množství,“ podotkla jsem. Sama mám rodiče starší, a ti si nakupují sami, nikdo jim, protože žijí v jiném městě, nepomáhá.

Paní Kopečková kývla, ale dál si poroučela celá plata vajec a maxi balení nápojů, ovoce, zeleniny i mléčných výrobků. Až jsem měla někdy pocit, že snad to jídlo rozdává.

Jednou v pátek po práci jsme si vyjeli na výlet. Vzali jsme si s manželem dovolenou a jeli za známými na chatu. Projížděli jsme horskou vesničkou protkanou turistickými chatami a chalupami. Vedly tudy moderní cyklostezky i trasy pro turisty. Cestou jsme potkávali davy sportovců. Někteří byli pěšky, s batohy na zádech, jiní na kolech a byli tu také bruslaři na kolečkových bruslích. Mezi tím kličkovali lidé na koloběžkách. Manžel řídil a já se kochala okolím. Najednou jako by do mě hrom střelil!

„Zpomal!“ vykřikla jsem. Manžel sebou trhl, ale zpomalil. Jeli jsme nyní téměř krokem.

„Podívej,“ ukázala jsem ven. Opodál po cyklostezce projeli dva bruslaři. Jednalo se o zhruba pětapadesátiletého muže a o něco starší ženu v nám známém svetříku. Na bruslích stála naše sousedka, paní Kopečková. Mrštně se odrážela a bylo znát, že na tomto sportovním náčiní nestojí poprvé. Nevšimla si nás, tak byla zabrána do hovoru svého společníka.

„Ta válí,“ řekl manžel s bradou na hrudníku.

„Viď. Té bych snad ani nestačila. Denně jí tahám nákupy, a tak jsem ráda, že si můžu konečně odpočinout. A ona zatím…“

Manžel přidal plyn. Víc už jsme ani vidět nechtěli. Naší sousedce se na stará kolena začala zapalovat lýtka. Muže doma neměla, mohla si to dovolit. To, že nás ale malinko využívá, to mi bylo líto. A tak jsme paní Kopečkové přestali pomáhat. Dokud může jezdit na bruslích, donese si nákup sama, a až nás skutečně bude potřebovat, tak jí teprve pomůžeme. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10