Tak například počasí. Léto bylo skutečně léto. Bylo dlouhé, sladké, voňavé a teplé. Nikoho nestrašila ozonová díra, výše faktoru jeho opalovacího krému a UV filtr jeho slunečních brýlí. Tak jsme se opálili krásně dohněda bez strachu z melanomu. A dnes? V létě je buď 35° ve stínu, nebo 10° na sluníčku. Ve zbývajících snesitelných dnech nám teče nudle, protože jsme nastydlí z používání klimatizace.
A ty zimy! Vánoce byly skutečně bílé a lyžovalo se na všem a ve všem. S nostalgií vzpomínám, jak jsem před léty jezdila i já na lyže. Svah jsem sjížděla na lyžích s prostým vázáním Kandahár, obuta do lyžáků s předlouhými bavlněnými tkaničkami. Trvalo mi dobrých deset minut, než jsem je zavázala a po lyžování jsem musela počkat čtvrthodinku někde v teple, než tkaničky rozmrznou, abych je mohla zase rozvázat. Dnes na lyže nejezdím. Na trhu jsou supermoderní modely lyží, lyžařských bund, kalhot, kombinéz, rukavic, přileb, brýlí,… ale já na to prostě nemám.
Ale vzpomínám i na jiné věci: Ještě jsem zažila mléčné bary. Voněly tam čerstvé loupáky a pravé kakao. Vzpomínáte na mléčné koktejly s příchutí čokolády, banánu, jahody a vanilky? A co teprve krajíc chleba s nakrájeným vejcem natvrdo!
Pokud jde dnes někdo do baru, mléko tam rozhodně nedostane. A pokud chce někam skočit na svačinu, nezbývá než se postavit do fronty na párek v rohlíku. Kdysi i jablka, hrušky, jahody, rajčata a třešně neměly tu jednotnou chuť chemické nadvýroby a chutnaly skutečně jako jablka, hrušky, jahody, rajčata a třešně. Nejlepší byly trhané přímo ze stromů a záhonů. Dnes velká část ovoce končí rozšmelcovaná v džusech, nebo se z nich dělají extra velké kousky, které se nahází do jogurtu. A sníst neumyté jablko přímo ze stromu? Blázníte? Víte, kolik je na něm škodlivin?
Natáčely se pěkné české filmy, do kin se chodilo na Belmonda nebo Delona na lístek za pět kaček. Pěkné české filmy jsou v televizi čas od času i dnes, jen je vídáme rok od roku stále dokola a umíme je již zpaměti odrecitovat. A multikina válcuje americká produkce, kde je více počítačových efektů než člověčiny. Kdysi děti seděly každé sobotní odpoledne u rozhlasových her pro mládež a rozvíjely si svou představivost. Naplněny inspirací pak vyrážely ven, aby dobrodružství mohly prožít na vlastní kůži. Dnes děti sedí u počítače nejen v sobotu, ale každý den. Na rozdíl od rozhlasové hry počítač nikdy neskončí, takže děti nemusejí odcházet a úspěšně tak rozvíjejí své tukové zásoby. Každé léto přijela pouť. Kolotoče byly plné dětí, pět jízd za desetikorunu. Celým městem se šířila hudba, na střelnicích kluci stříleli na růžičky. Za pět kaček vystřílel šikovný střelec pugét růží z papíru. I dnes přijíždějí kolotoče. Atrakce je mnohdy „zaplněna“ jedním až dvěma jedinci, lístek za padesát korun. Na hudbu už nezbývá.
A střílet na růže z papíru? Přežitek, kdo by dal dvacet korun za ránu ze vzduchovky s upilovanou muškou? Kdysi ani ženy neměly tušení, že existuje nějaká celulitida. Myslely si, že jejich stehna a zadečky jsou pěkně tvarované a mužům se to líbilo. Dnes se ženy se zoufalstvím v očích otáčejí před zrcadlem a hledají první mikroskopické známky celulitidy. Za zázračné krémy jsou odhodlány vynaložit nemalé finanční prostředky. Dříve měly ženy vlastní vlasy, nehty, vlastní tvář, prsa i zadek. Dnes ženy podstupují zbytečné plastické operace a hruď mnohé skrývá silikonové prsní implantáty. Ženy se čím dál víc přibližují idolu vychrtlých anorektiček a není in ta, co nikdy nedržela žádnou dietu. Muži byli kdysi slušně vychovaní, zdravili a podrželi ženě dveře nebo pomohli do kabátu i v případě, že nebyla jeho typ a neměla kraťoučkou minisukni. Dnes se velká část mužů proměnila ve spěchající manažery, nebo naopak v nelibě vonící individua. Oběma je společné to, že zásadně nezdraví a do dveří se s oblibou hrnou jako první.
Eskymo chutnalo jako Eskymo, tzn. mělo skvělou kokosovou chuť, a stálo 50 haléřů. I Míša chutnal jako Míša, krásně tvarohově. Na tělocvik se nosila jednotná bílá trička, která se nerozpadla ani po mnoha a mnoha vypráních a dědila se z generací na generace.
Dnes máme trička barevná, s obrázky i bez nich, s moderními nápisy. Všechna ale mají jedno společné: Pokud je už nekoupíme s nepatrnými dírkami, jistě se tričko roztrhá po prvním, maximálně druhém vyprání. Pamatujete na ten krásný nápis: Made in Czechoslovakia? Kam se poděl? Dnes je vše made in China, v lepším případě Korea. Ať jdete, kam jdete, všude narazíte na šikmooké chlapíky menšího vzrůstu, kteří, ať si u nich zkusíte co chcete, s úsměvem vám řeknou: „To dobý.“ Minule to tvrdili kamarádce, která zkoušela svému malému synovi kalhoty. Chuděra jim uvěřila a když syna vzala do náruče, kalhoty ztratil.
Tak bych mohla vypočítávat, snít a vzpomínat skutečně dlouho. Nejvíc mě ale mrzí to, že se někam ztratil čas. Kdysi se z práce chodilo v pátek už ve dvě odpoledne, takže víkend trval dva a půl dne. Řada lidí se uměla šikovně vymluvit na celý pátek, takže měla třídenní volno.
Dnes, pokud má člověk to štěstí a nepracuje v soboty a neděle, se vrátí z práce v pátek pozdě večer. Víkend tak začíná v sobotu v poledne, kdy se člověk dospí, a končí v neděli dopoledne, kdy se zase plánují povinnosti na pondělí.
To ale většinu z nás nemusí trápit, protože dnes máme tu vymoženost, které se říká nezaměstnanost. Dřív kdo nepracoval, byl příživník a hrozilo mu vězení. Dnes práce není, proto nepracovat je zcela legální. Mnohé to vede k činům tak zoufalým, že udělají cokoli, aby se právě do vězení dostali. Vědí, že alespoň zde mají zajištěnu teplou stravu, hygienu a, světe, div se, mnozí i zaměstnání.
Jó, to nám bylo kdysi blaze.
pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz