Moje bobování

Je to příběh starý pomalu 30 let, ale moje maminka mně ho neustále v zimě připomíná, asi proto, že ji málem kleplo a při mně stál anděl strážný a né jeden. Muselo jich být hodně a já jim za to děkuji, bez nich bych tu možná nebyla.

Byla zima, byl sníh, tak sestra navrhla, že bychom  mohly jít bobovat. Nebo si to aspoň myslím, tehdy mně byly pouhé čtyři roky, nebo možná pět. Takže to více méně znám jen z vyprávění od maminky, ani nevím, jestli si to sestra pamatuje, bylo jí tehdy skoro sedm let.

Tak jsme se tedy oblékly, vzaly boby a šly ven. Kam tak asi jít? Nějaký kopec by to chtělo? Ať to jede jako o závod. Ale proč vlastně hledat kopec, si asi řekla sestra, když máme hned vedle domu krásnou stráň, příkrou, to pojede samo, nebo jsem to byla tehdy já, kdo to navrhl? Opravdu si už nevzpomínám, ale to, že přímo pod strání je koryto potoka, jsme nějak neřešily.

Teď si možná říkáte „a jéje, to asi nedopadlo zrovna nejlíp“. Nebojte, naštěstí to dopadlo dobře... Takže, nahoře na stráni jsme nasedly na boby, tedy spíš já a rovnou dolů. Jízda to musela být parádní, co Vám budu vykládat, jela jsem šupem, pod strání máme trochu rovinku, „momentálně tam v létě stává bazén“, takže kousek po rovince a šup rovnou přes potok na trávník, kde jsem se zastavila ...naštěstí.

No ale co čert nechtěl, celé to viděla sousedka, která ani nedýchala, když mě sledovala. Čekala pak na maminku, až přijde z práce a hned jí všechno povyprávěla. Maminku samozřejmě málem trefil šlak, ani se jí nedivím, už sama mám dítě a někdy se nestačím divit, co Tomášek vymyslí, nebo co ho najednou napadne a při představě, že malýho uvidím nahoře na stráni, jak nasedá na boby a chystá se rozjet, je rovnou po mně.

Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že jsme dostaly obě dvě nadaný a možná snad i na zadek. To už si fakt nepamatuji, ale ani bych se nedivila…
Když se na tu stráň teď někdy dívám, říkám si, že to snad není ani možný, že jsem nasedla a jela.

Při pomyšlení, co se všechno mohlo stát, mně mrazí v zádech. Naštěstí všechno dopadlo dobře a proto říkám, že těch andílků strážných tam muselo být víc, ještě že tak.

1. fotografie – je onen potok, který teče mezi strání a trávníkem
2. fotografie – je trávník, kde jsem zastavila, samozřejmě po pravé straně nebyly ty stromy, smrk a dvě borovičky. Je tam vidět i kousek domu, vedle kterého je ona stráň.