Po čase jsme si začali být hrozně blízcí a stala se z nás parta, která se skládala ze čtyř lidí, já, kamarádka Hanča, Kuba a právě již zmiňovaný Jirka. Byli jsme kamarádi na život a na smrt. Po čase, když jsme dospívali, jsme spolu už netrávili tolik času. Já si našla první lásku a už to nebylo jako dřív. Kamarád Kuba se odstěhoval do Jaroměřic nad Rokytnou a tak jsme se vídali pouze ve škole, ale já, Hanča a Jiřík jsme byli z jedné ulice.
Když jsme skončili základní školu, rozhodovali jsme se, kam dál. Samozřejmě, že všichni jsme chtěli jít na stejnou školu, i když já jsem toho názoru, že všichni tři měli na víc než na učební obor, na který jsme byli později přijati. Když nás velkou náhodou dali všechny čtyři spolu do třídy, měli jsme hroznou radost. Kamarádka Hana si také našla přítele, tak jsme se vídali méně, v té době já už měla přítele Vojtu.
Od té doby jsme o víkendech hodně podnikali s Jirkou a přítelem jen my tři. Takové kravinky, co my jsme se spolu navyváděli, to by nikdo nepochopil. S tím člověkem mi bylo neuvěřitelně krásně. Se vším jsem se mu mohla svěřit, vždycky stál při mně.
Po úspěšném dokončení střední školy to bylo peklo. Nebo aspoň pro mě. Kamarádka Hana se odstěhovala z naší ulice a společně s Jirkou se dostali opět na stejnou školu, na nástavbové studium. Kuba odjel pracovat do Německa a tak jsem na ulici zbyla jen já a Jiřík. Já také začala studovat nástavbu, ale v jiném městě.
S Jirkou jsme se pořád vídali, chodila jsem za ním do restaurace, kde měl brigádu apod. Jenže pak začalo hrozné období. Kdykoliv jsme si někam vyšli s Jirkou a třeba mým přítelem Vojtou i ostatními kamarády, Jirka měl hrozný deprese, pořád mi naznačoval, že ho to tady nebaví, přitom měl známky nádherný, lidi ho měli rádi, říkali o něm, že je super bavič. Ale on to asi neviděl.
Posílal mi přes internet smutný, depresivní písničky, kde se zpívalo o smrti a mně to vůbec nedocházelo. Zpíval mi z toho jenom ty části o smrti jako např: "Bude mi lehká zem" a nebo "Že chci umřít vedle tebe". Kdykoliv o tomhle začal mluvit, jen jsem ho okřikla, že se o tomhle vůbec nechci bavit a ať toho nechá.
Vždycky říkal, že je hrozně tlustý, vyžraný a že je tu zbytečně, přitom to byl prostě kus chlapa, přítelkyni nikdy neměl, ale vždyť v 19 letech má ještě celý život před sebou. Takhle jsem uvažovala já, ale i přesto u mě 20.2.2011 zazvonila kriminální policie, že se můj nejlepší kamarád Jiří Mucha oběsil o 6 vchodů dál ve sklepě.
Byla jsem na dně. První moje slova byla, že tu bez něj nechci být, ale tehdejší přítel Vojta, rodina i kamarádi mi byli velikou oporou. Za což jsem jim vděčná. Bez nich bych to nezvládla. Nicméně doteď jsem se s tím nevyrovnala a pořád si opakuju: "Proč?" V dopise na rozloučenou nechal jen pár slov ohledně toho, co chce nechat zahrát na své poslední cestě a že kvůli rodičům to není a že je má rád.
Ale proč nezmínil nás kamarády? To fakt udělal jen kvůli tomu, že nebyl spokojený se svou postavou? Kdo ví. Pár dní před smrtí mi psal a chtěl někam zajít, ale já mu napsala, že nemůžu, že jedině až druhý den. Druhý den jsem mu psala zprávu, jestli za mnou dojde, až skončí na brigádě a napsal: "Ady, budu končit pozdě a už určitě nepřijdu" a z práce šel rovnou do toho zatraceného sklepa.
To byla jeho poslední zpráva. Nástavbu jsem ukončila, našla si práci a tam se se mnou po čtyřech měsících rozloučili a od té doby nemůžu nic sehnat, jen sedím doma a užírám se. Asi půl roku na to se rozpadl můj vztah s Vojtou, už je to doba a já mám pořád pocit, že bez nich dvou to tady stojí za nic.
Adiina - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz