Co život vzal a dal

Někdy mi přijde, že lidé řeší problémy, nad kterými bych se pousmála, mávla bych rukou a řekla bych si, že pokud nejde o život, jde o h…o.
Po ne moc povedeném dětství jsem konečně dosáhla hranice 15 let a rozhodla se jít na střední školu jinam než do Prahy, kde jsem s rodiči bydlela.

S nimi jsem nikdy nechtěla trávit moc času, chtěla jsem se co nejdřív osamostatnit, můj nevlastní otec a já jsme se nikdy rádi neměli. Šla jsem na školu, našla si brigádu, po chvíli na intru jsem si konečně našla pronájem bytu a přítele, všechno vypadalo skvěle. Školu jsem zvládala dobře a díky skvělému přístupu učitelek jsem mohla i v klidu pracovat. S přítelem jsme se měli moc rádi, měl dobrou práci a se vším mi pomáhal a podporoval mě.

Dva roky před maturitou jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem sice nejdřív v šoku a nevěděla jsem, co mám dělat, ale už v hloubi duše jsem byla rozhodnutá, že na potrat nepůjdu. Moje teta ho totiž jako mladá absolvovala a díky tomu potom nemohla dlouho otěhotnět, měla velké problémy, a když pak nakonec otěhotněla, proležela celé těhotenství až do 26. týdne, kdy porodila, v nemocnici. Nechtěla jsem v budoucnu prožívat to samé. Přítel se k tomu postavil skvěle, strašně se těšil, měl radost, každému to říkal. V té době mi bylo 18 a chodila jsem do třeťáku na střední. Všichni si o nás mysleli, že jsme blázni, že já jsem blbá, že budu mít dítě a nebudu mít ani dodělanou maturitu, ale to si dovede každý představit.

Byl pátek odpoledne, byla jsem v půlce 4. měsíce těhotenství. Byla jsem v práci a ten den jsem měla dobrou náladu až do té doby, než mi zazvonil telefon. Volal mi přítelův nejlepší kamarád a to, co mi řekl, mě dostalo do kolen. (Teď, jak o tom píšu, se mi úplně klepou ruce).
,,Lukáš se zabil, nežije!“
Nedovedete si představit, co mi proběhlo hlavou. Nevěřila jsem tomu, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, byla jsem v takovém šoku, celá jsem se klepala a nakonec skončila v nemocnici. Bylo to strašné, z nemocnice jsem odešla na revers. Bylo strašné být někde a nic nedělat, jen koukat na pohledy lidí, kteří na vás koukají jak na cvičenou opičku.  

Připadalo mi, že mi život skončil, úplně jsem zapomněla na nějaké těhotenství… Víte, asi si řeknete: tak teď bude to dítě to jediné, pro co žít, to ji bude držet nad vodou, bude to její motivace... To si mysleli všichni, ale já jsem to dítě nechtěla. Měla jsem strašný strach z toho, že bude Lukášovi podobné, že mi ho bude celý život připomínat. Nedokázala jsem si představit, co bude, byla jsem najednou sama na všechno, byt, práce, škola, pes, kočka. Sama to nemůžu s dítětem zvládnout. Uzavřela jsem se do sebe a s nikým nemluvila a byla jak stroj. Do školy jsem nechodila a jediné, co mi v té době pomáhalo, byly drogy. Zní to asi strašně, co? Spousta z vás mě odsoudí. Nechci se nijak omlouvat, vím, že to bylo špatné, jen každý se zachová jinak a pomáhá mu něco jiného, vzhledem k tomu, že jsem nechtěla to dítě… Radši to nebudu dál rozebírat…

Na konci mého 7. měsíce do všeho zasáhla moje máma, která mě odvezla domů do Prahy a se vším mi strašně pomohla, a jsem jí za to moc vděčná, že se na mě nevykašlala. Všechno na prtě mi sehnala: oblečky, kočárek, hračky, postýlku; nebýt jí, tak nemám nic. Odvezla mě k doktorům, ze začátku mi tolerovala i kouření, se kterým jsem přestala ze dne na den asi po týdnu bez drog. Žila jsem pořád jako stroj, co mi kdo řekl, to jsem udělala, skoro vůbec jsem nejedla a nespala. Budily mne sny, ve kterých se mi zdálo o Lukášovi. A pomalu jsem se smířila s tím, že chlapeček, co se mi narodí, bude můj syn, a že se o něj budu muset postarat.

Nakonec se tak paradoxně stalo ve 38+4. Den předtím mi odtekla plodová voda a druhý den dopoledne, 2. 11. (na Dušičky), se narodil. Až po porodu, když mi dali malého do ruky, jsem si uvědomila, o co jsem chtěla přijít, a začala jsem brečet. Byl nádherný. Moje máma se mi až po porodu svěřila, že se celou dobu bála, že to dítě odmítnu, že ho nebudu chtít, a že je strašně ráda a je na mě pyšná, co všechno jsem dokázala. Moc mi její podpora pomohla!

Není to sice jednoduché ani teď, synovi už jsou 2 roky a není den, kdy bych na jeho tátu nemyslela. Mám nového přítele, kterého miluju a on nás. Začala jsem žít znovu a líp. Školu jsem nemusela vůbec přerušit, odmaturovala jsem s jednou trojkou, tři čtvrtě roku po narození prcka. Teď jsem šťastná. Sice není vyřešena spousta věcí, dva roky jsem musela čekat na rozhodnutí soudu ohledně otcovství, moje tchyně, to je na samostatný článek a to, že stát vůbec nepodporuje ženy v situacích, jako jsem já, o tom také vyprávět nemusím. Na měsíc mám 4300 Kč, ale nestěžuju si, pořád lepší něco než nic.

Díky tomu, čím jsem si prošla, jsem si uvědomila strašně moc věcí.
1. Ne každý "kamarád"  je kamarád. Opravdu platí pravidlo, že v nouzi poznáš přítele.
2. Všechno má řešení, i když se musí hodně přetrpět, a nemá cenu lámat si hlavu.
3. Každý den je nový začátek.
4. Lidé si neumí vážit života. Dokud něco nebo někoho neztratí, berou život jako samozřejmost, a až když přijde na věc, si uvědomí, v čem dělali chyby.