Můj životní příběh, 2. díl

Své životní vyprávění jsem skončila v okamžiku, kdy jsem se vypořádala s prvním rozchodem i zákeřnou nemocí. Ale život šel dál. Ten se nikdy nezastaví, a tak jsem neskončila ani já své sepisování svých životních osudů.     

Asi největší kopanec mi život uštědřil, když jsem poznala svého dnes již bývalého manžela. Bydlel kousek od nás a já tehdy venčila svého prvního psa Dastíka. Můj mazlivý pes se nechal od něj hladit. A od té doby jsem ho potkávala denně. Vždy říkal, jaká to je náhoda, že se potkáme. Až pak jsem zjistila, že to tak úplně náhoda není a on si vždy dá tu práci a čeká u našeho domu, až půjdu psa venčit. „Kdo to je?“ ptaly se kamarádky a já vesele odpovídala, že kamarád mého psa. Jenže „kamarád mého psa“ měl najednou zdravotní problémy. A já v tu dobu právě přišla na ten melanom. On měl karcinom ledviny a musel na operaci. Slíbila jsem mu, že ho v nemocnici navštívím.

Brala jsem ho jako kamaráda. Jsem hodně citlivý a lítostivý člověk. Nemohla jsem ho nechat v nemocnici a nenavštívit ho. V nemocničním pokoji se shromáždila celá jeho rodina. Když jsem vešla do pokoje a hlasitě pozdravila, usmál se a představil mě jako svou přítelkyni. Byl po operaci, nemohla jsem jeho mámě, nevlastnímu tátovi, bratrovi a ostatním vysvětlovat, že to je jen kamarád. A tak jsem ho dál navštěvovala a poslouchala jeho mámu, jak si maluje naši šťastnou budoucnost. Mě se nikdo na nic neptal. „Později vše vysvětlím,“ říkala jsem si. Pak ho propustili domů a já ho navštěvovala i tam. A pořád nebyl čas si promluvit o tom, jak vnímáme jeden druhého. Lépe řečeno: On čas byl, ale kdykoli jsem se snažila vysvětlit mu, jak se náš vztah má, vždy se mu zázračně „přitížilo“. Měla jsem ho sice ráda, ale jinak, než si představoval. Poté, co byl fyzicky jakžtakž v pořádku, nastalo léto a my se rozhodli zajet si společně na dovolenou do Jeseníků. Hory miluji a my strávili krásný týden na Malé Morávce. Přesto všechny mé kamarádky na Josefovi, jak se jmenuje, viděly něco zlého. Ani mým rodičům se nezamlouval. Jedna má kamarádka mi dokonce jednou řekla: „Jestli s ním začneš chodit, ztratíš mě jako kamarádku.“ Teď trochu předběhnu, když řeknu, že kamarádku mám pořád, ale jsem už dávno rozvedená.

Na truc taťkovi a všem známým jsem si pořídila vlastní mini byt, malou garsonku za peníze, které mi naši spořili do výbavy. Tak jsem se s Josefem mohla vídat, jak chtěla. On měl svůj byt, já svůj. A pak jsem otěhotněla. Nebylo to vlastně z lásky, a hlavně to bylo poprvé, kdy jsem s ním měla něco intimnějšího. Měl to dobře vymyšlené, věděl, že bych si ho jinak nevzala. Ano, i svatbu mi mí blízcí vymlouvali. Ale Josef přišel s tím, jak by to vypadalo, kdyby se naše dítě narodilo do nemanželského vztahu. A já mu dala za pravdu.

Jen pár hodin po svatbě mi ukradl snubní prsten. A pak přicházelo jedno překvapení za druhým. Naštěstí jsem na tom byla zdravotně tak, že jsem se nemohla k němu přistěhovat a dohodli jsme se, že se k němu do jeho většího bytu přistěhuji, až se miminko narodí. Přesto jsme trochu jeho byt zařizovali na příchod dítěte. Já denně mnohokrát zvracela a sotva jsem stála na nohách. A právě v té době začal být můj manžel agresivní. Párkrát mě napadl a při jedné návštěvě napadl i mou mámu. Držel ji za krk a pokoušel se ji škrtit. Tehdy jsem musela poprvé volat policii. Snažil se napadnout i přivolanou hlídku, a tak byla přivolána posila. Až tváří v tvář pěti policistům se zklidnil. Tehdy ještě neexistoval zákon o vyhoštění z bytu a leccos bylo jinak. A tak jsem se svému manželovi začala vyhýbat.

Později vyšlo najevo, že má dluhy všude, kde se podíváte. Odpojili mu plyn, hrozilo odpojení elektřiny. A protože neplatil ani svůj byt, následovalo soudní řízení a měl soudní vystěhování. A přišla krutá pravda: Po svatbě trval na tom, abych ho natrvalo přihlásila do svého malého bytu. Nechápala jsem proč, když má mnohem větší byt s balkónem. Tak jsem to už zjistila. Můj muž si myslel, že tak přijde k vlastnickému právu k mému bytu. Nic takového se ale nekonalo, putoval ke své matce. Přesto za mnou dál chodil a snažil se mě přesvědčit, že už bude lepší. A já mu chtěla věřit. Vím, že si každý asi řekne, že jsem byla hloupá nána, ale já jí skutečně byla. Mladá, pětadvacetiletá holka, trochu ještě zamilovaná, čekající své první miminko, na které jsem se, navzdory tomu všemu, moc těšila. A tak jsem se mu snažila odpustit. Dokonce jsem si půjčila od rodičů nemalou částku peněz, které jsem mu půjčila. Mimochodem, dodnes ji nesplatil a rodiče díky mé důvěřivosti o peníze přišli.

Pár dní před porodem za mnou přišel. Začal mi vyprávět, jak to vše zvládnu, když jsem doma sama. Čekám první dítě, jak si pomůžu? Nabídl mi, že u mě bude do porodu. Tak mě vystrašil, že jsem souhlasila.

Taťka mě onen den odvezl do porodnice a můj manžel jel s námi. Chtěl být u porodu a já si říkala, že když bude u malého od začátku, bude k němu mít vřelejší vztah. Byl u porodu, rozplýval se štěstím a byl hodný.

Tehdy jsem prožívala své nejkrásnější okamžiky. Byla jsem máma, právě se mi narodil krásný zdravý syn! Byla jsem šťastná…