Můj životní příběh, 1. díl

Mnohokrát jsem pod svými články čítala komentáře, ať také napíši svůj vlastní příběh. Přiznám se, že mi lépe jde sbírat osudy a zkušenosti druhých, a pak o nich psát, než sepsat svůj vlastní osobní příběh. Až teď jsem se rozhodla pokusit se něco sepsat. Co z toho vyjde, uvidím.

Můj životní příběh je poněkud delší, vždyť jsem tu na světě už nějaký ten čásek a život se se mnou moc nemazlil, tak snad z toho vyjde i příběh na pokračování. A čím jiným začít, než dětstvím?

Měla jsem nádherné dětství. Mám mladší sestru a báječné rodiče. Taťka navíc pracoval jako horník, a tak jsme neměli nouzi o peníze. Mamka zůstala v domácnosti a starala se o nás. Byli jsme rodina jako ze žurnálu. Měli jsme první barevnou televizi v celém paneláku, od mého narození naši vlastnili tehdy luxusního žigulíka, pořídili si mezi prvními automatickou pračku, video a další vymoženosti, které přinášela doba.

Díky své práci a častým přesčasům měl taťka spoustu dovolené, a tak jsme každý rok jezdívali v době prázdnin na krásné pobyty z autoturistu do různých kempů, do chatek. Vždy týden na jedno místo, týden na druhé a pak jsme na čtrnáct dní jezdili za příbuznými do Čech. Naši jediní bydleli na Moravě, zatímco celá naše rodina zůstala v Čechách. Užívali jsme si babiček, dědů, tetiček a strejdů. V Chomutově jsme měli „základnu“ u rodičů mé mamky. Odtud jsme jezdili do tehdy ještě východního Německa.

A tak jsme my, já a má sestra, měly to nejluxusnější oblečení a hračky, které nám ostatní děti záviděly. Pochutnávaly jsme si i na gumových medvídcích, které se u nás ještě neprodávaly.  Taťka byl víc sportovně založený, než mamka, a tak nás často brával na hory a výlety do přírody. Mamka s námi chodila do cirkusů, na bazény atd. Naši koupili i zahrádku, kde jsme si se sestrou stavěly bunkry a lezly jsme po stromech. Když jsem byla v 7. třídě základní školy a sestra v páté, jeli jsme dokonce na dovolenou do Bulharska. Vlastně letěli, dovolená byla letecky. Nic nám jako dětem nechybělo. Mimo psa, kterého jsem si stejně později pořídila…

Úspěšně jsem odmaturovala, udělala státnici a život mě vyplivl do světa dospělých. Začala jsem pracovat v nemocnici na ředitelství jako účetní, kde se mi líbila jak práce, tak pracovní kolektiv.

Našla jsem si svého prvního kluka, lépe řečeno on si mě našel, a prožívala svou první lásku. Vše bylo úžasné. A snad aby toho štěstí nebylo tak moc, po třech letech jsem se se svým přítelem rozloučila kvůli jeho sklonům k alkoholu, které nedokázal kontrolovat. Chtěla jsem ho podporovat v léčbě, stát po jeho boku, on se ale léčbě bránil a rozhodl se rezignovat. A tak si později našel ženu, která trávila čas v hospodě s ním. A pak jsem onemocněla maligním melanomem. Bylo mi něco kolem dvaceti let, když jsem šla na operaci. V mém věku jsem cítila, že život se mnou hraje nepěknou hru, ale já se s ní musela vypořádat. Hrála jsem přece o život! V nemocnici jsem poznala prima lidičky, mimo jiné i spolupacientku se stejnou diagnózou, jakou jsem měla já. Mezi námi vzniklo nádherné přátelství. Nemoc jsem nakonec úspěšně zvládla a dnes jsem zdravá. A díky nemoci jsem se naučila vnímat svět kolem sebe trošku jinak. Vážím si každého dne, raduji se z maličkostí a někdy jsem do všeho trošku hrr, protože vím, že život může kdykoli skončit.