Druhý pokus

Po pěti letech manželství jsme se rozvedli. Připadalo nám, že si přestáváme rozumět. Já měla pocit, že mi vedle Petra takzvaně ujíždí vlak. Děti jsme zatím neměli, tak nějak jsme neměli na ně čas. Byli jsme stále v práci a měli důležitější povinnosti. Chvilku na výlet nebo na to zajít si na večeři jsme si také nenašli. A dovolená? Ta dávno spadala do skupiny něčeho nedostupného.

Přitom na začátku jsme si každý den našli chvilku pro toho druhého. Já pekla Petrovi domácí dezerty, Petr mě vyváděl večer do kina nebo na divadelní představení. Často jsme večeřeli v restauraci, abychom si život zpestřili. Najednou žili ve společné domácnosti dva cizí lidé. Míjeli jsme se navzájem a večer, když jsme se setkali ve společné ložnici, jsme byli až příliš unaveni. Petr měl zpočátku jedno jediné zaměstnání. Pak se mu naskytlo jiné, další, a on najednou pracoval pro dva různé zaměstnavatele. Já abych nebyla doma sama a nějak se zabavila, přijala ke své práci možnost vykonávat účetnictví na živnostenský list. Když jsem nebyla ve svém zaměstnání, zabarikádovala jsem se v provizorní pracovně vzniklé z komory panelákového bytu, a účtovala a účtovala, na běžný život jsem nějak přestala mít čas. A tak domácí buchty vystřídaly polotovary ze supermarketu a romantické večeře v restauracích pizza a kebab z donáškové služby.

Byli jsme zajatci vlastních životů, a místo abychom s tím něco dělali, rozvedli jsme se. Jenže tím se nic nezměnilo.

Petr se odstěhoval z naší domácnosti a já se ještě víc zažrala do práce. Po čase mi začalo být smutno. Uvědomila jsem si, že s Petrem mi bylo dobře, i když jsme měli na sebe tak málo času. Nebyla na vině náhodou přemíra práce? Už bylo ale pozdě. Byli jsme rozvedeni, odstěhováni a já ani nevěděla, jestli nemá Petr novou partnerku. Přesto jsem se rozhodla svůj život změnit. Zaregistrovala jsem se do internetové seznamky a změnila práci. Po několika stupidních odkazech a vzkazech od neznámých mě jeden vzkaz přece jen oslovil. Muž s přezdívkou „Rambo5“ vypadal navzdory nicku zajímavě. Byl to vdovec, v mých letech, a bydlel v našem městě. Pracoval jako hasič. To zaměstnání mi imponovalo. Já se svou přezdívkou „Náruč lásky“ si připadala stupidní. Přesto mi napsal. Psali jsme si každou chvíli. Rambo, civilním jménem Ondra, mě zasvěcoval do svých koníčků. Rád cestoval a posílal mi fotografie ze svých cest. Zároveň mi popisoval své cestovatelské zážitky. Hltala jsem jeho maily. Popisoval v nich cestování po dalekých ostrovech, kde se setkal s lidojedy, plaval s delfíny nebo byl hostem ve vesnicích uprostřed pralesa. Na takové zájmy jsem já nikdy neměla čas. Přitom kdysi, když jsme se s Petrem brali, jsme si líčili společné cestování a poznávání světa. Snili jsme o cestě na Borneo. Kam jsme dali hlavu, že jsme na náš sen zapomněli a vrhli jsme se tak na práci, že jsme pro ni neviděli jeden druhého?

Pokud mi tento vztah náhodou vyjde, určitě Ondřeje neztratím, ujišťovala jsem se. Musím si zařídit život, který bych ráda žila. Ten, který jsem žila poslední roky, za moc nestál. Copak si za peníze může člověk koupit štěstí?

Ondra byl vdovec. Když jsem se mu váhavě svěřila s tím, že jsem rozvedená, měl pochopení.

„To se může stát každému,“ tvrdil a dál mě opíjel obrázky lagun, ostrovních letovisek a krásou oceánů, skal a skalních kaňonů, které navštívil. Byla jsem Ondrou najednou jako uhranutá. Ale jeho fotku jsem dosud neviděla. Vždy se na něco vymluvil. Ani Ondra neviděl dosud mou maličkost. Tvrdila jsem mu, že fotka často klame a lepší je vidět se osobně. O tom, kde pracuji, jsem se zmínila až asi po měsíci. To jsem dávno změnila své zaměstnání. Dosud jsem pracovala pro soukromou firmu zabývající se prodejem výpočetní techniky. Často jsem si nosila práci domů. Měla jsem vysoký plat, ale času málo. Po rozvodu jsem přijala práci v místní cukrárně. Vždy jsem milovala pečení, zákusky a další dezerty. Dokonce jsem se chtěla učit za cukrářku. Jenže tehdy mamka rozhodla, že mi učení jde a byla by škoda nejít na střední školu. A tak jsem jako poslušná dcera vystudovala ekonomii.

Když se pak uvolnilo v cukrárně místo, chápala jsem to jako znamení. Rozvedla jsem se, rozhodla se najít si nového muže, a tak jsem změnila i práci. Ondru jsem vyzvala, aby za mnou někdy do cukrárny přišel. Na konkrétním termínu jsme ale nebyli domluveni. Věděl, jaké mám směny, a slíbil, že se někdy staví. Zpočátku jsem se oblékala do práce jako na módní přehlídku. Nechtěla jsem být nemile překvapena.

Ten den jsem měla na sobě vytahané kalhoty a halenku, která mi nijak nelichotila. Obsluhovala jsem zákazníky a těšila se domů. Když jsem v cukrárně osaměla, dovnitř vstoupil další muž. Nebyl jím nikdo jiný, než Petr, můj bývalý manžel. Zůstala jsem s pusou dokořán. Myslela jsem si, že do cukrárny náhodou zabloudil. Možná šel koupit něco pro svou milou? On se dal ale do smíchu.

„Proč se tak směješ?“ zeptala jsem se ukřivděně. Rozhodně jsem si nemyslela, že další setkání s Petrem bude vypadat takto. V duchu jsem měla představy, že někdy Petra skutečně potkám. Zavěšená do sympatického mladého partnera v překrásném outfitu popluji ulicí a potkám jeho, schváceného a uhoněného bývalého muže. Budu zářit mezi ostatními obyčejnými, nudnými a nezajímavými lidmi, a on bude litovat, že jsme se rozvedli. Teď jsem tu stála, zpocená, unavená ve starých hadrech mezi zákusky. „No, náruč lásky jsem si představoval jinak.“ „Cože? Rambo?“

Přikývl. Ano, byl to on. Ondra nebyl Ondra, ale můj bývalý manžel Petr. Když se prý rozhodl najít si novou lásku, připadalo mu hloupé vykládat, že pracuje v IT společnosti a cestování je jen jeho velkým snem. A tak si vypůjčil pár snímků od kamaráda, vylíčil pár vyslechnutých zážitků a stal se z něj hasič, alespoň virtuálně.

Nejdřív jsme byli naštvaní jeden na druhého. Já asi měla právo, vždyť mě pohřbil. Nakonec jsme si ale řekli, že by nebylo špatné nějakou tu cestu zažít na vlastní kůži. Začali jsme cestovat. Chystáme se dokonce i na Borneo.

Dnes žije Petr opět v naší domácnosti. Sice jsme se podruhé nevzali, vrátili jsme se ale do minulosti. Vlastně ne, naše soužití je teď mnohem lepší. Jeden druhého si vážíme, máme se rádi a uvědomujeme si, že peníze nám lásku nenahradí. Užíváme si čas, který tak rychle utíká. A tak jsme dostali druhý pokus, který jsme využili.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete