Důležitá stopa

Před více než dvaceti lety, bylo mi čerstvě po dvacítce, jsem jela po operaci poprvé do lázní. A protože to bylo poprvé a já se bála, že tu potkám jen samé babičky a budu se nudit, nabídla jsem své kamarádce, jestli nechce jet se mnou a udělat si v lázeňském městě týdenní dovolenou. Věděla jsem, že první týden nebudu mít na pokoji žádnou spolubydlící a domluvila jsem kamarádce, že si může za velmi výhodných podmínek pobyt zaplatit a být se mnou na pokoji.

Lenka souhlasila.

Jelo se vlakem. Cestovaly jsme téměř přes celou republiku a já měla velký objemný kufr a k němu větší cestovní kabelku. V kupé, kterým jsme jely, byl jen jediný cestující. Byl to stařičký pán, který se s námi dal na začátku cesty do řeči, ale po hodině jízdy tvrdě usnul. Dojížděli jsme do cílové stanice, a já si najednou potřebovala odskočit na toaletu.

„Vždyť už budeme vystupovat,“ protestovala kamarádka.

To byla pravda. Neuměla jsem si ale představit, že bych vystoupila z vlaku a hledala onu místnůstku někde na nádraží. A než najdu v cizím městě lázně, ubytuji se… Radši jsem si zašla na toaletu už ve vlaku. Když jsem přišla do kupé, vlak už brzdil, starý pán stále tvrdě dřímal a kamarádka vystupovala. A tak jsem popadla kufr a utíkala za ní, abych nejela dál. Vystoupila jsem a vlak se opět rozjel. Kamarádka se najednou na mě podívala a zeptala se:

„Co to vlečeš?“

„No, svůj kufr,“ řekla jsem nechápavě, a ve stejném okamžiku jsem si všimla, že kamarádka má také jeden naprosto stejný kufr v ruce.

Tehdy nebyl moc velký výběr cestovních zavazadel. Vyráběl se většinou jen jeden druh v černé nebo hnědé barvě. Já měla kufr černý, stejně jako starý pán, náš spolucestující. A právě jemu patřil ten kufr, který jsem v rychlosti popadla a vystoupila s ním na nástupiště. Rázem se ze mě stala zlodějka! V první chvíli jsem chtěla kufr na nástupišti nechat a jít rychle pryč. Svědomí mi ale nedalo.

Mám hledat policii?

Nakonec jsme s Lenkou otevřely právě ten cizí kufr přímo na nástupišti. Obsahoval svršky starého pána i fotografii zřejmě jeho vnoučátek, která byla pečlivě uložená na vrchu kufru ve velké obálce. Společně s fotografií byla v obálce také dětská kresba. Doufala jsem, že v kufru najdu třeba adresu starého pána, nebo telefon na něj. Nic z toho jsem ale nenašla. Už jsem chtěla kufr zavřít, když jsem ještě jednou zkontrolovala obálku. Na obrázku kresleném pastelkami byl malý domeček a u něj několik osob. Na domečku byla ale připsána dětskou rukou adresa. Zřejmě autor obrázku v domečku bydlel a chtěl dědečkovi nakreslit právě svůj domeček. Městečko, v kterém měl dům stát, bylo vzdáleno jen jednu zastávku od nás. A tak jsme se s kamarádkou ubytovaly, musela jsem si projít vstupní lékařskou prohlídkou, a měly jsme celé odpoledne volné. Vydaly jsme se do městečka z dětského obrázku. Číslo popisné skutečně existovalo, a domek na této adrese se dokonce tomu z obrázku podobal. A tak jsme dopravily kufr až sem a zazvonily u branky. Obyvatelé domku byli doma. Jednalo se o rodinu syna starého pána. A tak jsme mohly kufr předat.

„Tatínek nám už říkal, že mu kufr zmizel. Vyprávěl, že jel vlakem a v kupé s ním cestovaly dvě slečny. Tvrdil, že ale ty určitě kufr neukradly. Myslel si, že poté, co jste vystoupily, vstoupil do kupé někdo další a kufr mu sebral. Ten bude mít radost.“ Syn starého pána děkoval a my byly rády, že jsme vypátraly rodinu onoho milého pána.

Špatný čin byl odčiněn. A napomohla k tomu obyčejná dětská kresbička malovaná pastelkami. A já jsem si nade vše jistá, že právě ta kresba a fotografie vnoučátek by starému pánovi chyběly nejvíce.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete