Dušan Šlosar je jedním z předních českých lingvistů, emeritním profesorem Ústavu českého jazyka při Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je mimo jiné také autorem knih Tisíciletá, Historický vývoj češtiny (spolu s J.Bauerem a A. Lamprechtem) aj. Jazyčník byl vydán v roce 1985. Svůj pracovní život Šlosar zasvětil především zájmu o vývoj spisovné češtiny, historii gramatiky a dialektům.

Jazyčník je určen zejména široké veřejnosti, která se chce dozvědět o češtině zase něco nového, zdokonalit se v problematických jevech a zároveň se i pobavit. Autor se zaměřil na obyčejná slova z našeho běžného života, která jsou problematická, nebo lehce zaměnitelná za jiná, se zcela odlišným významem. Část knihy je věnována také výslovnosti slov přejatých z jiných jazyků, zejména skloňování cizích příjmení. Jiná část knihy se věnuje slovům a jejich vzniku, nikoliv však pravopisu. Obecně se dá říct, že kniha se zabývá původem slov, rozdílem mezi slovy, skloňováním a stylem psaní.

Kniha je napsána velmi srozumitelným a jasným jazykem. Autor jej volil určitě právě proto, aby knihu co nejvíc přiblížil čtenářům „laikům“, pro které je určena. Není problém si Jazyčník vzít třeba do vlaku nebo autobusu, čekárny lékaře apod. Člověk k němu nepotřebuje žádné jiné knihy nebo slovníky cizích slov, aby porozuměl textu.

Jazyčník je rozdělen na několik krátkých výkladů. Velmi vtipně je každý výklad doplněn ilustracemi  Jana Steklíka. Již zmíněná vtipnost prostupuje celou knihu a dává nám nahlédnout do „kuchyně“ bohatého českého jazyka nenásilně a volně. Témata, kterými se autor zabývá, jsou slova a slovní spojení, která často, ne-li denně, používáme.

V knize mě zaujalo hned několik výkladů o slovech. Jedním z nich byl Na rozloučenou s vteřinou, kde nám autor přibližuje, jak se slovo vteřina dostalo do českého jazyka, odkud se vlastně vzalo, z čeho vzniklo, kde bylo používáno a jaký bude mít asi význam do budoucnosti. Doslova na pár řádcích Šlosar vysvětlil celou „cestu“ tohoto slova. O zhruba dvacet let později je vidět, že toto slovo má v jazyce pořád své místo.

Dalším byla kapitolka Kdy začala osmdesátá léta. Já sama občas pochybuji, jestli začala už nulou nebo až jedničkou následujícího desetiletí. Autor nás ovšem nenásilně a vtipně – jak jinak – přesvědčí, o svém názoru.

Snad jen s jedním jediným výkladem Dušana Šlosara nesouhlasím. Byl to výklad nazvaný Skansen, či skanzen?, kde nás autor nabádá k používání výrazu skansen v psané i čtené podobě. Jako důvod uvádí, že švédská abeceda nemá písmeno z a slovo se proto vyslovuje tak, jak se píše. Nemáme tedy podle Šlosara důvod, ho vyslovovat jinak. Výslovnost skanzen se, jak píše autor, „opírá pouze o nekultivovaný úzus a jinak není opodstatněná ničím, než snad tím, že obdobná výslovnost pronikla už dřív v řadě slov jako konzerva, cenzura, penze apod.“. Nevím, jak to fungovalo v roce 1985, ale v dnešní době se tato verze nepoužívá, a jestli ano, tak minimálně.

Jak už jsem napsala výše, kniha byla vydána roku 1985 a některé slovní obraty, které autor popisuje jako něco nového, dávno zdomácněly. Z mnohých bych uvedla například výklady Zahájit, nebo otevřít zasedání? nebo Mít na víc, nemít na to. Spojení mít na víc nebo nemít na to, jsou dnes hlavně ve sportu časté. Takže se autorovy slova spíše potvrdily. Druhé spojení mi v dnešní době už tak typické nepřijde.

Když jsem tuto knihu brala do rukou a začínala číst, doufala jsem, že se nebudu nudit. A musím přiznat, že se tak nestalo ani na minutu. Kniha splňuje přesně to, co je napsáno na jejím přebalu - lehkou, nezávaznou formou osvětluje správné používání jazyka. Chtěla bych ji určitě doporučit dalším čtenářům. Nejen, že se člověk dozví něco nového, ale mnohdy začne o slovech přemýšlet i trošku jinak.