Dva roky s morčetem 2

Jak jsem již napsala v minulém článku (Dva roky s morčetem), morče není nudné zvíře – náš Boban tedy určitě ne.

Když měl pocit, že se mu nikdo dlouho nevěnuje – zapískal si a vždy někdo přišel. Později jsme už poznali, co si přeje. Jinak pískal, když byl s něčím nespokojen (např. neměl v mističce své dobroty); jinak, když někdo přišel domů a on byl předtím delší dobu sám; jinak, když chtěl ven; jinak, když chtěl pomazlit atd. Když byla dcera delší dobu pryč (více jak 3 dny), koukal okénkem ve svém domečku na dveře od jejího pokoje. Stačilo, aby otevřela vchodové dveře na druhé straně chodby, aniž by ji viděl, hned poznal, že se vrátila a radostí pobíhal a poskakoval. Dcera ho také zkoušela vzít na vodítko. Buď utíkal tak rychle, že musela sprintovat také, anebo se zastavil u prvního trsu trávy a dokud ho nesnědl, tak se nehnul. Co měl velmi rád, to bylo koupání.

Čas plynul, Boban si spokojeně žil a občas nám někam utekl. Třeba byl schovaný v rohu za postelí a koukal na nás, jak ho hledáme. Někdy jsem měla pocit, jako by se smál a měl radost z toho, že se mu podařilo utéci. Zhruba v roce svého života se začal trochu uklidňovat a pohodlnět. Zřejmě „dospěl“. Když ho dcera vyndala z jeho domečku na polštářek, neutekl. Spokojeně si ležel a ani se nehnul. Doma jsme ho už nemuseli tak hlídat, ale venku pořád utíkal. Asi se bál té volnosti. Vždy, když se jen na okamžik ocitl mimo svůj výběh, utíkal pod tújky. Tam se cítil bezpečně.

Asi ve 20 měsících života přestal jíst. První den jsme to ještě neřešili, druhý den už nám to bylo divné a třetí den jsme šli k veterináři. Dcera Bobana vyndala na stůl a ten se hned rozeběhl a utíkal od jednoho konce na druhý a zpět. Veterinář ho prohlédl a zjistil, že má přerostlé přední zuby. Vzal tedy kleštičky a uštípnul mu je. Když jsme se vrátili domů, Boban si zalezl do domečku a celé odpoledne se neukázal. Večer jsme ho z domečku vyndali a začali krmit. Nejdříve odmítal a pacičkou se bránil. Potom snědl trochu rozdrcených ovesných vloček a najemno nastrouhanou mrkev.

Následující týden jsme ho 6x denně krmili. Chuť k jídlu měl, ale sám si z mističky nevzal – zuby mu chyběly. Bylo to náročné, protože jak mu zoubky dorůstaly, začal kousat. Vydrželi jsme to a Boban začal pomalu jíst sám. Následovaly asi čtyři dny, kdy jen jedl a jedl. Zase přibral a už jsme si mysleli, že je vše v pořádku. Bohužel asi po čtrnácti dnech měl průjem. Odmítal pití, stravu, pohlazení. Vždy strašně „ vrčel“. Do té doby jsme tento projev u něho nezažili. Jen polehával v rohu domečku a téměř vůbec se nehýbal. Odpoledne už bylo vidět, že je zle. Očička se  mu zakalila a on nereagoval na jakýkoliv kontakt. Sešli jsme se tedy všichni u něho a „loučili“ se s ním. On zvedl hlavičku a podíval se na nás. Opět hlavičku položil a zavřel očička. Asi za půl hodiny zemřel.

V rohu zahrady pod tújkami, kam vždy utíkal, jsme ho pochovali. Všichni jsme měli slzy na krajíčku. Bobana jsme si moc oblíbili a doufáme, že i on si u nás užil dva spokojené roky.   

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10