Elektronická doba

Všimli jste si někdy, že dnešní doba je pomalu celá na heslo? Když chcete někomu napsat e-mail, musíte zadat heslo do své e-mailové schránky. Počítače máme také často zaheslované.

V nemocnicích zavedli tzv. PIN, kterým se prokáže blízký nemocného, aby o něm získal informace. Telefony si někdo zahesluje, aby v případě krádeže či ztráty nemohl nálezce nebo zloděj použít jeho kredit. Platíme platebními kartami opatřenými PIN kódem, a když chceme nahlédnout do školních známek našeho potomka, tak také elektronická knížka je na heslo. Strava v práci i ve škole je na kód, taktéž vstup do zaměstnání. Žijeme v elektronické době, která nás nutí vše zaheslovat a zabezpečit tak přístup k informacím pouze pro povolané.

Ten den jsem se rozhodla věnovat návštěvě své mámy. Mamka bydlí ve městě vzdáleném od mého bydliště cca třicet kilometrů. Domluvila jsem se s ní předem po telefonu.

„Ale já musím ráno k doktorce. Budu snad brzy doma. Pro jistotu si vem klíče od mého bytu a můžeš na mě počkat, kdybych se zdržela.“ Mamka mě informovala o svém časovém plánu a já souhlasila. Den před mou návštěvou se oteplilo a bylo téměř jarní počasí, a tak jsem se i den poté, když jsem se chystala za mamkou, oblékla velmi lehce. Už při cestě k autobusu jsem toho začala litovat. Foukalo a z nebe se najednou snášel sníh. Nechtělo se mi vracet domů a zmeškat tak svůj autobus. Musela bych odjezd o hodinu odložit. A tak jsem si přitáhla límec lehkého kabátku k obličeji, aby mě lépe chránil před nepřízní počasí, a choulíc se zimou vyčkala na příjezd autobusu.

Přijela jsem na hlavní autobusové nádraží, kde jsem přestoupila na tramvaj. Až nyní jsem si uvědomila, že jsem vlastně zapomněla vzít klíče od mamčina bytu. Ale bylo už pozdní dopoledne a já doufala, že mamka už bude od lékaře doma. Navíc pro návrat bylo příliš pozdě.

Vystoupila jsem a celá zkřehlá kráčela k domu, kde maminka bydlí. Zvonila jsem nadarmo, mamka byla ještě u lékaře. Klíče jsem neměla a mamka má i svůj vchod na číselný kód. Má od něj klíče, které mám i já, ale doma, a pak se dá vchod otevřít čtyřmístnou číselnou kombinací, kterou dobře znám. A tak si otevřu alespoň vchodové dveře a počkám na mamku v teple na chodbě domu, když už jsem klíče zapomněla.

Zvolila jsem číslo bytu a po něm daný kód. Nic. Dveře zůstaly zavřené a charakteristický bzučivý zvuk, který se ozývá při správně navolené kombinaci čísel, se neozval. Zkusila jsem to podruhé. Možná jsem se přehmátla. Setkala jsem se se stejným výsledkem. Zarazilo mě to. Takovou dobu jsem si takto dveře otevírala, a ono to nefunguje? Pak jsem zkusila kód zadat obráceně, odzadu dopředu. Nic. Zábly mě ruce a potřebovala jsem na toaletu. Jako naschvál nikdo z domu nevycházel, a tak mě nikdo nemohl pustit dovnitř. Mamka telefon k lékaři nenosí, to jsem věděla. Přesto jsem zkusila vytočit její číslo. Třeba udělala výjimku? Až na ulici jsem slyšela, jak telefon zvoní v jejím bytě. Tak jsem tam v tom mrazu a vlhku stála a stále zkoušela kombinovat čtyři čísla číselného kódu k otevření dveří. Nadarmo.

Před vchodem jsem strávila hodinu, když jsem konečně uviděla svou maminku, jak se blíží k domovu.

„Ahoj, co tu děláš? Proč jsi nešla do bytu?“ divila se.

„Zapomněla jsem si klíče.“

„Znáš přece kód?“ Mamka vrtěla hlavou a otevřela dveře klíčem. Neměla jsem čas jí nic vysvětlovat. Letmo jsem ji políbila a jen co odemkla byt, vběhla jsem přímo na toaletu. Až pak u kávy jsem se zeptala na kód.

„Vy jste ho změnili?“

„Kdepak, je stále stejný. To bych ti snad řekla, ne?“ Mamka pak vyslovila heslo, které otevírá dveře jejich vchodu, a já celá zkoprněla.

Já si totiž spletla dvě hesla a celou hodinu se snažila otevřít dveře číselným kódem své platební karty.

A tak vítej, nová dobo, dobo elektronická.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10