Název knihy: Svéhlavička
Autoři: Eliška Krásnohorská
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Vázaná vazba
Počet stran: 288 str.
Cena: 264 Kč

Nové zpracování klasického dívčího románu Svéhlavička o rozmazlené, vrtošivé dívce, která se vlivem důsledné výchovy a dobrého příkladu ostatních změní v rozumnou a pilnou mladou ženu. Zdence zemřela maminka a její otec jí všechno dovolí, aby jí ztrátu vynahradil.

Jeho nová žena, Zdenčina macecha, se snaží svou nevlastní dceru laskavě umravnit, vychovat ji a zamezit jejímu bujnému řádění, ale bez výsledku. Rodina se proto usnese, že dívku pošle do malého penzionátu.

Zdenka si nejprve postaví hlavu, málem už je vyloučena a s ostudou poslána zpět domů, ale vlivem osiřelé Čechoameričanky Ellen, která je v penzionátu díky podpoře svého zámožného strýčka a už poznala mnohé útrapy a bídu, si postupně uvědomuje, že s tvrdohlavostí a náladovostí to v životě daleko nedotáhne.

Ukázka z knihy:

Při večeři přidělili Zdence místo mezi ředitelkou a jinou chovankou, mladou Ruskou. Taťána Zolotuškina, velká a silná dívka, která vypadala starší než na svých sedmnáct let, měla nápadné, avšak zajímavé vzezření, jiskrné, velice tmavé oči, krátký, tupý nosík a krátce přistřižené černé vlasy. Mluvila plynně česky. Zdenka by nejraději seděla vedle Ellen, s níž se za těch pár hodin důvěrně sblížila. Ta však měla své místo daleko od ní, neusadila se ale s ostatními, nýbrž stála ještě s jinou chovankou u vedlejšího stolku a pomáhala hospodyni nalévat čaj. Na obě mladé dívky to byla milá podívaná, jak se ve svých čistých zástěrkách otáčely.

Obratně chodily kolem stolů a podávaly ostatním dívkám šálky. Na stolech byly mísy s krajíčky chleba s máslem, bohatě obložené uzeninou a studenou pečení. Slečna Zálesná se chopila nejbližší mísy a podávala ji Zdence: „Vezmi si a podej pak své sousedce.“ Zdenka měla hlad. Při obědě nebyla schopná do sebe vpravit žalem jediné sousto, zato teď se u ní hlásila přirozená chuť k jídlu. Vzala si čtyři krajíčky najednou, položila dva a dva na sebe, třikrát, čtyřikrát si kousla a měla snědeno. Ústa měla notně nacpaná, tváře
jednu velkou bouli, ale na tom jí pramálo záleželo, neboť byla navyklá rázně ukusovat z venkovských krajíců. Tak tenkými chlebíčky k čaji doma opovrhovala. Upíjela čaj, držela šálek oběma rukama a lokty se při tom opírala o stůl.

Slečna Zálesná se dívala jinam a Zdenky si všimla, teprve když ji na to upozornil tlumený smích. Milada a Lenka Petřických, sestry ze vzdálenějšího města, které seděly právě naproti Zdence, se úžasně bavily její nenuceností, popichovaly své sousedky a potají jim ukazovaly na nic netušícího nováčka. Vtom už odbíjela devátá hodina. Předtím, než se chovanky odebraly spát, tady bylo zvykem, že vešly do ředitelčina pokoje, aby jí popřály dobrou noc. Ředitelka každou políbila na čelo. Někdy přitom tu či onu pochválila, napomenula, pokárala, pokud jí k tomu během dne daly příčinu. Všecko však pronášela mírně a laskavě, jako když milující matka mluví s dítětem.

„Ráda bych si s tebou chvíli promluvila, milá Zdenko,“ řekla Zdence první večer, „počkej zde ještě chvilku.“ Až když ostatní dívky odešly, začala ji poučovat, jak se má při jídle způsobně chovat. „Šálek nesmíš držet oběma rukama jako nějaké nemluvně a opírat se lokty o stůl. Ani bys nevěřila, jak nepěkně to vypadá. Všimni si svých spolužaček a uvidíš, že žádná se nechová jako ty. A také si odvykni brát do úst tak velká sousta. Kdybys ses při tom viděla, sama by ses pokárala, neboť by sis vzpomněla na hltavé malé děti, které by nejraději držely v každé ruce jeden krajíc. Je to směšné, vypadala bys jako nenasyta.“

Zdenku polil tmavý ruměnec a zvedl se v ní hněv, že se jí dostalo takových výtek. Vzdorovitě sevřela rty a mlčela. „Nyní jdi spát, Zdenko, a dobře se vyspi.“ Při těch slovech jí chtěla stará dáma dát obvyklé políbení na čelo, avšak Zdenka prudce škubla hlavou zpět. Nesnesla by, aby ji ta tyranka políbila. V tom okamžiku ji přímo nenáviděla. Slečna Zálesná se od tvrdohlavé dívky s nevolí odvrátila a neřekla již ani slovo. Zdenka nevrle odešla.
Pospíchala nahoru po schodech a celá udýchaná vběhla k Ellen do pokoje. Práskla prudce dveřmi a zastrčila ještě i zástrčku, což bylo v penzionátu přísně zakázáno.

„Ne závoru zavšít, to my nesmí dělat!“ napomenula ji Ellen. „Dyš my ležet v postele, pšijít slečna Hodanová na prohlídku.“ Zdenka se ani nepohnula a Ellen tedy závoru sama odstrčila. Zdenka se vrhla na postel a hořce se rozplakala. „Ó, co se tebe stalo?“ ptala se vylekaná Ellen.
„Tady nezůstanu! Odjedu hned zítra! Kdyby můj tatínek věděl, jak mi ublížila, jak mě ponížila!“ volala trpce Zdenka. Dlouhým vyptáváním z ní Ellen konečně dostala několik nesouvislých vět, z nichž porozuměla, co se ředitelka opovážila Zdence říci! „Jím nemotorně! Beru si do úst příliš velká sousta! Jsem nenasyta! Doma jsem jedla, co a jak jsem chtěla! Nevydržím tu! Zítra mě tady už takhle týrat nebudou!“

Tuto knihu Eliška Krásnohorská - Svéhlavička koupíte v  knihkupectví a na internetových stránkách Bux.cz