Poznat pravdu, vědět, kdo nelže, neschovává se za nepravdivá fakta nebo vás nechce ovlivnit, nikdy nebylo složitější. Práce s mnoha zdroji vás může ovlivňovat ve vašem úsudku, takže nakonec nebudete sami vědět, kde je pravda.

Otázkou ovšem také je, co je pravda. Dříve to, co je pravda, určovaly autority. Tomáš Sedláček publikoval skvělý článek v Hospodářských novinách nazvaný „Postmoderna prokapaná do proletariátu“. V zásadě jde o to, že ideou postmoderny, která byla v 60. a 70. letech 20. století předmětem diskusí mezi intelektuály, je fakt, že všechno je relativní. 

Že každá pravda předkládaná kýmkoliv je jen úhlem pohledu a že někdo jiný může mít zase jiný úhel pohledu a tím pádem i jinou pravdu. A že je to takto v pořádku. Dnes se zdá, jako by to byl to masový názor, že pravda je relativní, že záleží na tom, kdo co říká, s jakým záměrem, proč to říká a co tím sleduje. Ve výsledku pak máme společnost rozdrobenou do názorových skupin, které si nemají co říct. Což vyvolává otázku, jestli stávající a bující individualismus nepovede k úplnému rozpadu společnosti, protože nakonec bude všem chybět jednotící prvek.

Pro generaci Z musí být a rozhodně je nesmírně složité se v současném světě zorientovat. Jak vysvětluje odbornice: „Variabilita pravd a názorů způsobuje nejistotu. A na tu má člověk tendenci reagovat většinou vyhrocením názoru. Což je jeden z důvodů, proč vidím nárůst populistických stran a různých populistických hnutí, protože ty na tu nejistotu mají řešení.“

Dalším problémem současnosti je vznik nejrůznějších konspirací. Ty mohou být prospěšné v tom, že dávají člověku kontext. Orientaci ve světě. Nejde ale úplně říci, že lékem na konspirace je kritické myšlení, protože to používají obě strany, a přesto dochází k odlišným názorům. Jak dodává expertka: „Pozor také na to, před čím varuje liberální ekonom Lukáš Tóth. Totiž že vládní instituce velmi zanedbávají komunikaci směrem k lidem. Tím vznikne vakuum a tam, kde je vakuum, si ho lidé musí vyplnit nějak sami a mohou sáhnout po konspiračních teoriích, protože jejich podporovatelé jsou aktivní.“

Všechny naše představy o životě jsou modely, jakési mapy, a mapa nikdy není realita sama. Realita toho světa, ve kterém žijeme, je pořád záhada. Vědecké poznání se neustále proměňuje. To je další věc, kterou je pro lidi těžké přijmout. Což ve výsledku znamená, že my jako společnost potřebujeme posilovat odolnost vůči nejistotě. To lze i mediální výchovou, výchovou ke kritickému myšlení, výchovou k naslouchání, k otevřenosti. Přiznat si, že opravdu žijeme ve světě, ve kterém máme přístup k širokému spektru informaci, ale že je těžké se v nich zorientovat a není možné na něco ukázat prstem a říct: „Tohle je pravda.“ Respektive je možné v  daný moment říct pouze: „Na tomhle se komunita vědců shoduje, ale už za 5 let to může být jinak.“

Jak se dá kritické myšlení aplikovat na internetu? Odbornice vyzdvihuje: „Mně se moc líbí, co řekl Zdeněk Neubauer, filozof a biolog. On se zabýval filozofií vědy a tvrdil: ,Jaký je rozdíl mezi sdělením A a sdělením B, když čtenář nebo příjemce neví, jak se k tomu sdělení došlo?‘ A zde vidím jádro pudla. Cesta je nám skryta, dozvíme se jen výsledek. Něco někdo řekne a my nevíme, jak k tomu došel, na základě čeho, jak probíhal jeho výzkum. Seriózní média odkážou přímo na tu studii, tzn. člověk si ji může rozkliknout a přečíst. A vy si můžete udělat konečný názor.“

Chcete vědět víc o tom, jaké starosti řeší dospívající, a hlavně jak? Sledujte reality seriál Escape na prima+.

Zdroj, foto: Prima COOL
Vendula Flassig Vrablová