Eva a Jana

Když se nám Eva a Jana narodily, byly jedna jako druhá. Inu, jednovaječná dvojčata. I pro mě jako mámu byl problém je rozlišit. Oblékali jsme je stejně a stejně vychovávali. Přesto se brzy ukázalo, že jsou naprosto odlišné. Byla to dvojčata, a tak si rozuměly, i když i mezi nimi probíhaly občas hádky.

Už od malička byla malá Evička hodně přátelská. Ráda se mazlila a stále tulila. Janička byla tišší, uzavřenější, hloubavější. Když jsme holčičky posadili na pískoviště, byla Evička ihned jako prasátko. Matlala se v bahně, lehala do kaluží, ale kolem sebe měla vždy spoustu dětí. Rozdávala hračky i cukrátka svým dětským přátelům. Janička byla na své věci opatrná. Bývala po návratu domů stejně čistá, jako když šla ven. I Janička měla dobrou kamarádku. Stačila jí jedna jediná. Jí ale plně důvěřovala a měla s ní pevný vztah.

Později Evička ve škole milovala tělocvik a výtvarnou i hudební výchovu. V ostatních hodinách moc nedávala pozor, bavila se s dětmi, hrála si pod lavicí. To Janička byla méně šikovná. Kotrmelec snad nikdy neuměla, zpívala falešně a její pokusy ve výtvarné výchově neměly nikdy hlavu ani patu. V ostatních předmětech ale excelovala. Bylo s podivem, že tyto dvě dívky jsou sestry, dokonce dvojčata.

Doma se Evička držela domácnosti. Ráda mi pomáhala v kuchyni, později ráda vysávala i uklízela. Janička seděla spíše v pokojíčku, četla a stále ležela v knihách. Když byly venku, Evička ráda běhala s míčem a sportovala a Janička si hrála s panenkami, které česala, oblékala apod. Nerada jsem si po čase uvědomovala, že ač to jsou obě mé dcery, mám k Evě tak nějak blíž. To můj hloubavý manžel, myslím si, byl na tom právě naopak.

Později Jana odmaturovala, zatímco Eva ukončila učiliště. Na učilišti patřila sice mezi lepší žáky, na maturitu ale asi neměla a ani po ní netoužila. Jana šla na vysokou školu a bydlela chvilku na kolejích.

Zajímavé bylo, že Jana měla po celé studium na vysoké škole jen jednu kamarádku, s ostatními se moc nemusela. To když jsme za ní jednou přijeli s Evou, tak Eva se hned skamarádila s ostatními studentkami a studenty.

Obě naše dcery dospěly a osamostatnily se. Eva se odstěhovala žít ke svému příteli a Jana si našla podnájem. Obě měly svou práci a Jana potřebovala bydlet blíže zaměstnání. Dcery k nám ale dál docházely na návštěvy, což mi dělalo radost. K Janě jsem, ač jsem nechtěla, byla ale víc odměřená. To s Evou jsme si byly blíž. Rády jsme spolu chystaly něco v kuchyni a Eva mě i doprovázela na nákupy. Jana měla vždy, když jsem šla třeba pro oblečení, naprosto jiný vkus než já. S manželem naopak trávila víc čas Jana. Dokonce ji i učil opravovat auta, zatímco Evu to vůbec nezajímalo.

Uvědomovala jsem si, že o Evě mluvím častěji i se svými známými a vyzdvihuji její povahu. Často jsem si to vyčítala. Měla jsem je přece stejně ráda? Obě to jsou moje dcery. Tak proč někde u srdce cítím, že mě to táhne k jedné dceři víc?

Eva se brzy vdala. Děti zatím neměli.

„A kdy se vdáš ty?“ ptávala jsem se Jany. Jen pokrčila rameny.

„Musím nejdřív něco dokázat,“ odpověděla pak.

„Copak slušné manželství, děti, rodina a vzdělání nejsou nic?“

Nechápala jsem, co chce Jana dokázat. Měla vysokou, časem si dodělala dokonce ještě jednu, titul před i za jménem a dobrou práci. Copak to je málo? Pak se Jana vydala do zahraničí. Měla možnost nějaký čas pracovat ve filiálce společnosti, ve které pracovala u nás, jen v Německu. Na čas jsme ji proto neviděli. Eva mezitím otěhotněla a já se stala babičkou.

Když se pak vrátila Jana z Německa, založila si u nás vlastní firmu, která prosperuje. Je výbornou nadřízenou, majitelkou firmy a dnes dokonce také maminkou. I ona se usadila, narodil se jí syn.

Dnes mám dvě vnoučata a jsem na obě své dcery hrdá. Pochopila jsem, že Jana opravdu něco dokázala. Navíc Jana s mateřstvím jako by změkla a stala se citlivější, máme si najednou o čem povídat. I Eva je dobrou mámou, dobrou zaměstnankyní a já si konečně uvědomuji, že ač každá trošku jiná, mé dcery jsou opravdu dvojčata.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete