Eva Brabcová - Žena v (kon)kursu

Název knihy: Žena v (kon)kursu
Autor: Eva Brabcová
Nakladatelství: Metafora
Rok vydání: 2011
Formát: 107 x 170 mm
Počet stran: 222 str.
Cena: 199 Kč

Ve čtyřiceti život nekončí, ani když vás náhle udělají babičkou a váš milostný život se změní v bojiště… Humorný příběh o ženách a pro ženy, který dodá zaručenou dávku životního optimismu. Víte, co je to rána z čistého nebe?

Tak třeba když vám sotva zletilá dcera oznámí, že brzy budete babičkou! A přesně tohle se stane Viktorii, rozvedené porodní asistentce. Rázem se ocitne uprostřed bojové zóny, kde ještě ke všemu občas vybuchují i trosky jejího milostného života. Nějak to s těmi muži není ono, a to ani když se její bývalý najednou chce stát zase současným a budoucím.

Nebyla by to ale Viki, kdyby se do všeho nevrhala naplno, za podpory svých mile praštěných přítelkyň, které vědí o životě svoje. A tak si nakonec poradí se vším, i se svým příšerným zetěm zvaným fracek…

O autorce:

Eva Brabcová je spisovatelkou na volné noze a kromě knížek píše pro různé časopisy fejetony, reportáže a povídky. K autorčiným oblíbeným činnostem pak (k velké radosti čtenářstva) patří samozřejmě psaní takových příběhů a k nejoblíbenějším tvorům na celém širém světě – samozřejmě kromě členů její rozvětvené rodiny - veškerá zvířata, zejména pak psi a koně. Vlastní pár malých jorkšírů a miniaturní čivavu, kterážto smečka má v rodině poradní až rozhodné slovo.

Všichni dohromady a mnozí další se pak stávají postavami jejích knih, jejichž prostřednictvím se snaží sdělit, že to nejhorší, co můžeme udělat, je NIC. A ještě o něčem je Eva přesvědčená: Věk je jenom číslo, a přání, i ta zdánlivě nesplnitelná, jsou od toho, aby se plnila. Možná si to zatím nemyslíte, ale čím dřív tomu uvěříte, tím lépe.

Podařit se vám to může třeba nad stránkami některých dalších Eviných knih, jejichž názvy přímo lákají k četbě. Posuďte sami: Papoušek na smetaně, Baculky jsou prima, Momentálně mladá, I doktor je jen chlap… a to je jen drobná ochutnávka…

Ukázka z knihy:

„Jsem v tom.“ Dominika vysíleně dopadla na židli.
„A sakra,“ vypadla mi vidlička z ruky.
Žily jsme spolu samy od té doby, co jsem ji nasoukala do dětských punčocháčků, na záda posadila aktovku a odvlekla do školního zařízení. V našem životě se vyskytovala leda tak babička Rozárka, které stáří přineslo její vlastní svět a hluchotu, a moji rodiče, žijící však na opačném konci republiky. Nebyl nikdo, kdo by mi byl v tu chvíli oporou.
„Co říkala?“ zeptala se Rozárka a točila si ucho do kornoutu.
Položila si na talíř chlebíček a sledovala ho stejně upřeně jako kocour myší díru.

„Co je?“
Vypadala, že spustí pláč.
„Když já nemám příbor.“
„To je jen obložený chlebíček. Na ten příbor nepotřebuješ.“
„To není chlebíček!“ Zabušila pěstičkou do stolu.
Dceřina informace u mě zapříčinila stav připomínající posmrtnou ztuhlost, ze které by mne nevytrhlo, ani kdyby začala Rozárka do stolu kopat. Nevím, co mě vždycky vedlo k přesvědčení, že moje Dominika bude chytřejší než já a nevrhne se do kolotoče mateřství chvíli poté, co překročí práh dospělosti. Doba se změnila, všechno je přece jiné, nebo ne? No asi ne. Nejprve mě potěšila zprávou, že večeři, kterou jsem za účelem oslavy jejích devatenáctých narozenin vařila skoro tři hodiny, jíst nebude, protože jí nějak není dobře.

Lhala bych, kdybych řekla že mě to nenaštvalo. V tu chvíli jsem netušila, že bude hůř. Dala mi ještě půl hodiny relativního klidu, kdy jsem si myslela, že to nejhorší, co mě ten večer potkalo, je její dloubání se v chlebíčkách, zákuscích a ovocných salátech, aby nakonec do pusy strčila měsíček rajčete a řekla, že je přecpaná. Jenže bylo hůř. Záhy zezelenala jako petržel a úprkem to vzala na toaletu. Když se vrátila, spočinula na mně pohledem, po kterém bylo její sdělení více méně zbytečné.

„A co budeš dělat?“ Musela jsem se napít, abych byla schopná promluvit.
„Vdám se,“ pokrčila Dominika rameny.
Aha, tak v tom bychom měly jasno. Chodila půl roku s Radkem, prodejcem spotřební elektroniky.
„Co povidá?“ mračila se Rozárka, která neslyšela zhola nic.
„Že bude mít dítě,“ zakřičela jsem.
„Na školách toho chtějí dneska na těch mladejch moc,“ pokývala hlavou a já nebyla v tu chvíli daleka toho jí závidět.
„A co Radek?“ zajímalo mě.
„Ještě to neví, chtěla jsem, abys byla první.“
V tu chvíli se mi hrůzou naježily chlupy na těle. Mám jasno, že jasno není.
„A myslíš, že on to dítě bude chtít?“

„Když si ho zadělal, tak musí nést zodpovědnost.“
Holčičko moje, ten nemusí vůbec nic, pomyslela jsem si. Když jsem Radka poznala a poprvé jsme se spolu pustili do debaty, řekl mi ohledně budoucnosti, že to on neřeší a prostě žije. To prý dělávala naše generace za dob dinosaurů, že všechno plánovala. A tohle stvoření má unést zodpovědnost. Navíc za jiného tvora! Mé pochybnosti ohledně výběru kluka, se kterým chodí, dcera brala stejně vážně jako kuchařka v domově důchodců připomínky babiček na kvalitu houskových knedlíků. Já bych se pro Dominiku bývala rozkrájela, pro její dobro bych se naučila drbat se nohou pod lopatkou, kdyby to bylo zapotřebí. Vytvářela jsem jí pohádkový svět, obložila ji bavlnkou žití, chtěla jsem jí ušetřit všeho zlého. A ona si takhle naběhne. Co jsem udělala špatně?

Tuto knihu Eva Brabcová - Žena v (kon)kursu koupíte v  knihkupectví a na internetových stránkách Metafora.cz