Byla jsem v posledním ročníku střední školy a vracela jsem se  zrovna z polední pauzy na vyučování. Přes Staroměstské náměstí a v okolních uličkách se trousily skupiny mladých mužů a občas i žen v červenomodrožlutých barvách - SPARŤANI. Na Letné se totiž chystalo fotbalové utkání mezi Spartou a Galatasaray Istanbul. To jsem věděla naprosto přesně. Jedna vstupenka na zápas totiž byla už týden za vitrinou knihovny v našem společném pokojíku s bratrem. A on nemluvil o ničem jiném.

Ostatně celá polovina našeho pokoje byla v barvách Sparty a stěny byly pokryty plakáty sparťanských "bohů", jak brácha láskyplně nazýval fotbalové borce. On sám o sobě tvrdil, že je něco víc než fanoušek - on je vlajkonoš Sparty. Před  každým utkáním absolvoval dvě osobní prohlídky, jednu maminkou a druhou pak pořadateli před utkáním. V obou případech se hledalo to samé - alkohol, maminka pak ještě pátrala po cigaretách a pořadatelé po tyčích, nožích, nebo po dalších předmětech, které by se daly použít jako zbraně. A na těchto zápasech nebyla o potyčky nouze.