Film života

Měl jsem spokojený život. Žil jsem sám, nikoho jsem neměl, a tak jsem jen chodil do práce a po ní se věnoval svým zálibám. Neměl jsem náročné koníčky. Na rozdíl od druhých bylo mým jediným koníčkem jídlo a pití. Rád jsem jedl, a to hodně. Trpěl jsem silnou obezitou. No, trpěl. Mé tělo trpělo, ale já si užíval. Sem zákusek, tam zákusek, kvalitní masíčko, hlavně hodně. Vše zapíjet kvalitním alkoholem, to mě těšilo. Přítelkyni jsem neměl. Když jsem si pak našel i navzdory své postavě přítelkyni, neviděl jsem, že ji brzdím. Klára měla ráda pohyb. Ráda jezdila na kole a cvičila. Já ji zastavil.

Krátce na to mi byla diagnostikována cukrovka. Nebylo divu, vždyť jsem vypadal, jako bych snědl kamaráda. Vzalo mě to. Hned jsem se viděl s amputovanou nohou, slepý a bezradný. Striktně jsem začal dodržovat nařízenou dietu. Musel jsem se nutit do pohybu. Jak šla ale kila dolů, zvládal jsem toho mnohem víc. Nebylo problém nachodit deset a později i dvacet kilometrů denně. Pohyb mě dokonce začal bavit. Klára mi v tom pomáhala. Byla trpělivá a doprovázela mě na mých procházkách. Alkoholu a milovaného sladkého jsem se nesměl ani dotknout, tučné omezit. Musel jsem si najít jiného koníčka. Když už jsem pil vodu a jedl vše light, začal jsem si kupovat hodně kvalitní kávu a vařit si ji každou chvilku. Propadl jsem různým kávovým přípravám. Už mi nestačilo kávu jen zalít. Filtroval jsem ji, překapával, připravoval ji v džezvě a moc mě to bavilo. Kupoval jsem jen to nejlepší. Taková káva je ale také hodně silná.

„Neměl bys to přehánět,“ upozorňovala mě zpočátku Klára. Později to už vzdala.

S novou postavou, za rok jsem dal dolů přes čtyřicet kilo, přílivem kávy a novým životním stylem jsem chytl vítr do plachet. V zaměstnání jsem začal brát přesčasy. Dělal jsem každou sobotu a někdy i neděli. Klára v tu dobu přišla o maminku a v důsledku psychického otřesu, kdy se nedokázala psychicky sebrat, následně i o zaměstnání. Byla doma a tvrdila, že si potřebuje odpočinout. V tu dobu jsem tu pro ni ale nebyl. Vídali jsme se jen občas, když jsem měl náhodou volný víkend. A že to byla skutečně náhoda, o tom svědčila suma na mém účtu. Ten neustále stoupal a cifra na něm se zvyšovala. Byl jsem pašák. Dokázal jsem radikálně zredukovat svou postavu, měl jsem spoustu energie a při pohledu do zrcadla se na mě díval hezký mládenec. Má přítelkyně Klára trpělivě čekala, až na ni budu mít čas. Naše vycházky byly minulostí. Když jsem za ní přijel, byl jsem unavený. Vždyť jsem pracoval téměř každý den. A tak jsme seděli u ní za stolem, sledovali televizi a začali se hádat. Klára chtěla do fitka, na bazén, na kolo.

„Běž si sama, stejně jen sedíš doma a nic neděláš,“ osočil jsem se na Kláru jednou, dvakrát, třikrát… Víc už jsem nemusel říkat. Klára si zvykla, že na ni prostě nemám čas. Nepřemlouvala mě. Nebo ano? Ano, zpočátku mi to vyčítala. Prosila mě, abych tolik nepracoval. Upozorňovala, že mé dávky kávy jsou příliš vysoké. Jenže já ji neslyšel. A zřejmě jsem ji neslyšel ani tehdy, kdy jí vážně onemocněla dcera. Byla jí diagnostikována leukémie. Když mi to se slzami v očích říkala, oponoval jsem tím, že i já jsem vážně nemocen. Netrpím snad cukrovkou?

„Cukrovka není leukémie,“ prohodila tehdy. Bála se, že po mamince přijde i o dceru. To by ji totálně srazilo k zemi. Tehdy se jí už rýsovala nová práce. Právě kvůli starostem s dcerou ji ale odmítla.

„No, nevím, jestli děláš dobře. Kdy seženeš novou?“ řekl jsem.

„Nechápeš mě. Nejsi tu se mnou, nevíš, co mě tíží,“ vzlykla.

Co mohlo tížit ženskou, která jen sedí na zadku a nic nedělá? Lékaři dávali Klářině dceři velkou naději na uzdravení. Přesto se trápila.

Klára začala vlivem pobytu doma přibírat na váze, já byl dál jako proutek, úspěšný, bohatý. Snad to bylo důvodem k tomu, že jsme se hádali víc a víc. Uběhl jeden rok bez společné dovolené, uběhl druhý… Ten třetí se už Klára ani nesnažila, aby mi o dovolené říkala. Věděla dobře, že budu v práci, tak jako rok i dva předtím. Už jsme se téměř nevídali. I když jsme si zavolali, stejně jsme se jen hádali. Neviděl jsem, že se mi i v práci kolegové vyhýbají pro mou novou povahu. Připadal jsem si skvělý.

Přišlo léto a já byl opět stále v práci. Pil jsem vyšší a vyšší dávky kávy, jako by to byla voda. Nezavolal jsem Kláře celý měsíc a víc než měsíc jsem ji neviděl. Ani jsem si to neuvědomil.

Klára se zatím věnovala své dceři. Trápila se kvůli práci, kvůli tomu, že přibrala a už nesportuje.

Když jí pak lékaři definitivně sdělili, že její dcera má vše zlé za sebou a je vyléčená, rozhodla se udělat něco se svým životem. Opět vytáhla kolo, koupila si permanentku na bazén a na zimu si zařídila týden na horách. Oprášila své lyže a odjela na lyžování jen s kamarádkou. Vrátila se v doprovodu svého nového přítele. S jeho pomocí si konečně našla novou práci. Opět získávala svou starou postavu, a já o tom ani nevěděl.

Když jsem ji chtěl po čase překvapit a přijel jsem za ní, nevěřil jsem vlastním očím. Vypadala mladší, opět dokonale štíhlá. Nepozvala mě ani dál. Prý jsme se dávno rozešli. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy to bylo. Naposledy jsme se děsně pohádali po telefonu. Křičel jsem na ni, vysmíval se jí, že nic nedělá, zatímco já jsem pořád v práci. Rozplakala se a nakonec mi zavěsila.

„No a tehdy, právě tehdy, jsme si řekli, že to už dál nemá cenu a rozcházíme se,“ tvrdila. Bylo to možné. Nevím, co jsem jí vše řekl. Byl jsem asi hrozně zlý. No co, vnucovat se nebudu.

Ještě víc jsem se zažral do práce. Ještě víc jsem pil kávu, chodil na dlouhé procházky a sportoval jsem. Byl jsem buď v práci, nebo jsem sportoval, spal málo. Co jsem dělal zle, to mi došlo při mém prvním infarktu. Dnes jsem po druhém. Musel jsem změnit zaměstnání. V mé staré profesi bych neprošel náročnými zdravotními testy. Dělám teď jinou práci, za méně peněz. Mám volné víkendy, o víkendu bych dělat nesměl, a nevím, co s nimi. Tak rád bych se rozjel za Klárou. Byla tu pro mě celé dva roky, co jsem na ni neměl čas. Trpělivě čekala, až přijdu, obejmu ji a řeknu „mám tě rád“.  A já ji skutečně mám rád. Jenže Klára má už svůj vlastní život, svůj vlastní film života. Jen já v něm ztratil roli. Režiséři toho filmu už se mnou nepočítají.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10