Flanderák

Na výstavě bylo mnoho krásných psů a objevili jsme i bobtaily, jejichž majitele jsme začali zpovídat, jak je to se štěňaty bobtailů. Bohužel jsme se dověděli, že o štěňatech bobtailů bez PP v naší republice nevědí vůbec. A štěňat bobtailů s PP se v předešlém roce narodilo velmi málo a cena jednoho štěněte se pohybovala přes 20 tis.Kč.

Tak jsme zklamaní procházeli dál výstaviště. Na opačné straně než byli bobtailové, se k nám přihnalo černošedé štěně, stejně chlupaté jako bývá bobtail, bez ocasu, jen s „bobikem“ na zadku.  Bylo roztomilé. Smáli jsme se, že je to takový bobtail v černém praktickém provedení, že by se tak rychle na zahradě neušpinil. Štěně kolem nás pořád poskakovalo, až se objevila jeho majitelka: „Nezlobte se na ni, asi se jí líbíte!“

„My se nezlobíme, také se nám líbí. Co je to za rasu, a jak je stará?“

Dali jsme se do hovoru s paní roztomilého štěněte. Paní byla velice sdílná: „Jmenuje se Ambra a je to devítiměsíční fenečka flanderského bouviera.“

„A mohla byste nám o povaze těchto psů říci něco více? Víte, my jsme si chtěli pořídit bobtaila, protože máme s tímto plemenem zkušenosti, že jsou velmi vhodní k dětem, jenže jak jsme zjistili, tak snad ani žádné štěně bobtaila v republice není.“

Paní nám začala líčit povahu plemene: „Flanderský bouvier miluje celou svoji rodinu, zvlášť děti. Je veselý, hravý, ale umí pohlídat i dům...“

A tak jsme si s paní povídali asi půlhodinu a celkem nás tato rasa plemene nadchla, protože podle vyprávění povahově se hodně podobala bobtailovi.

Ale hlavně se nám líbila roztomilá Ambra, která se k nám velmi měla. Prostě nás svým štěněčím způsobem ukecávala: „Pořiďte si flanderáka!!!“

Po návratu domů jsem sedla k počítači a začala hledat, jestli někde někdo neprodává štěňata flanderských bouvierů. Našla jsem pouze jediný inzerát, kde pán nabízel k prodeji dvě zbylá čtyřměsíční štěňata flanderského bouviera, z toho jednoho pumra a jednu fenečku. Tak jsem panu chovateli zatelefonovala a dozvěděla jsem se, že už mu zbyla pouze fenečka a ta už je zamluvená. Ale přislíbil, že pokud by si ji nevzali, tak by mi zatelefonoval.

Tak jsme si řekli, že prostě si asi na nějakého fladeráka budeme muset nějakou dobu počkat. Ale za týden jsem měla telefonát, že pro fenečku si nikdo nepřijel a jestli bychom měli stále zájem, že je volná. Tak jsme o víkendu naskákali do auta a vyrazili 300 km pro štěňátko.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10