Francie – Provance

Před pár lety jsem byla na týden na poznávacím zájezdu v Provance. Francie je krásná, má svůj půvab.

Hned po příjezdu jsme jeli do slavného St. Tropez. Tam jsme se byli podívat na četnickou stanici, kde se odehrával film Četník ze St. Tropez. Také jsme se podívali na přístav, kde se hodně scén odehrávalo.

Jen jsme nasáli trochu atmosféry a jeli jsme dál a to do Cannes. Tam se odehrává slavný filmový festival. A také jsme se tam ztratili. Nechali nám rozchod a tak jsme všichni pobíhali okolo, koukali na otisky rukou slavných, fotili se. Pak jsme se s kamarádkou po chvíli rozhlédly a nikdo ze zájezdu tam už nebyl. To byl ale velký problém, protože autobus jel napřed a my nevěděly kde parkuje, ani jakým směrem. Hned nás popadla panika a děs. Ani jedna francouzsky nemluvila. Jaká byla úleva, když se pro nás vrátili, bály jsme se totiž, že si ani nevšimnou, že chybíme a odjedou bez nás.

Další den jsme jeli do přírody a to do kaňonu Veron. Skály tam měly krásný načervenalý nádech, dole proudila říčka a ve skalách byly provrtány tunely. Neodolala jsem a zkusila si tunely projít sama a bez baterky. Takové zkoušení smyslů, protože tam byla totální tma, nebylo vidět vůbec, ale vůbec nic. Byla tam krásná příroda.

Cestou do hotelu jsme si ještě při zapadávajícím slunci prohlédli Esterel – krásné skály, které byly na světle úplně rudé.

A protože k Francii patří parfémy, tak jsme se byli podívat i ve výrobně parfémů. A tak jsme se byli podívat v parfumérii Glimard v Grasse. Milá upovídaná paní nás provázela, vyprávěla jakými způsoby se parfémy vyrábějí, jakými přístroji a technikami.

A taky o lidech, kterým se říká Nos. To jsou lidé, kteří mají skvělý čich a tvoří parfémy. Mají sice skvělý plat, ale aby měli čich dokonalý musejí si odpírat spoustu věcí jako je kořeněné jídlo (tím se myslí i sůl - zkrátka většina ochucovadel), alkohol, kouření. Nakonec jsme si všichni koupili parfém i více, pro sebe i jako dárek. Parfémy tam totiž prodávali několikanásobně levněji než v obchodech. A voněly nádherně.
 
Abychom nasáli i atmosféru malých městeček, jeli jsme se podívat do Moustiers St. Marie. Na městečko na skalách shlížel z výšky malý kostelík a obklopovaly ho lány polí levandule. Ta byla bohužel zrovna ostřihaná do malých kulatých keříčků, v malebných krámcích jí bylo ale dost. Na porcelánu, v pytlíčcích, ve svazcích-zkrátka vůně levandule byla všudypřítomná.

Poslední den jsme jeli do Nice. Až tam jsme prvně pořádně poznali Francouze. Ve městě jsme nepotkali skoro žádné ženy, a tak jsme byly atrakcí my. Poznali jsme Francouze jako hlasité a vlezlé muže, kteří to zkoušejí na každou sukni, která okolo nich projde. Ráno to ještě lichotilo, večer už ale ne. Se stmíváním jsme se jich až začaly bát, zvlášť když k nám přišli tři mladíci, rozdělili si nás a trvali na tom abychom s nimi šly k nim domů.

I bez toho, abychom mluvily francouzsky jsme jim rozuměly moc dobře. Chování Francouzů nám Nice trochu znehodnotilo, přesto to ale bylo nádherné město.

Na Francii dodnes ráda vzpomínám a ráda bych se tam ještě vrátila, buď na jih do Provance, nebo bych se chtěla podívat do Paříže. Francie má totiž své kouzlo a mě uchvátila.