Francie - Zátoka andělů

Mám ráda jižní Francii – tak jsem se s kamarádkou po delší době vydala na Azurové pobřeží. Nebudu tady popisovat všechna ta krásná místa – vesničky v kopcích, kde nezakopáváte o turisty na každém kroku, malé kavárničky, vůně levandule ve vzduchu, když byla již sice odkvetlá, oleje, česneku a vína.

Blížil se již konec zájezdu a my jsme se chtěly pocourat ještě městečkem Antibes, s tím, že se na závěr vykoupeme na písečné pláži. Dojely jsme autobusem  do městečka a začaly ho prozkoumávat. Byl sice již konec srpna, ale vedro bylo velké – kde ostatně minulý rok nebylo… V poledne nás přepadl hlad a tak jsme si chtěly zajít někam na rybku – ale… jídelní lístky ve francouzštině. Tak tady němčina ani angličtina nepomůže. No nakonec jsme se nějak domluvily a losos byl i sklenka vína. Posilněné jsme ještě prošly několik nádherných uliček, daly si kafe v kavárně a šly se vykoupat. Pláž byla přeplněná, tak jsme si řekly, že dojedeme vláčkem do naší  destinace a tam se vykoupeme na naší kamínkové pláži.

Teď ještě najít nádraží – směr jsme věděly, tak jsme vyrazily – nicméně nádraží pořád nikde. Ptaly jsme se kolemjdoucích, ale nikdo nám nerozuměl. My zase neuměly francouzsky.  Bylo šílené vedro a my jsme chtěly už být ve vodě, tak jsem zkoušela napodobit mašinku – „tú tú, ššš“,  i rukama jsem dělala pohybující se vlak. Pantomima to byla sice dobrá, ale nikdo nám nerozuměl.

Až jedna rodinka nám lámanou angličtinou řekla, ať jdeme s nimi, že nás tam dovedou. Jupí.

Průvodce nás upozorňoval, že na nádraží se kupují lístky v automatech a ještě se musí někde označovat. To zmáknem. Na nádraží jsem šla radši na informace a ptala se, kdy nám jede vlak (bylo kolem druhé hodiny odpoledne) – rychlá odpověď v angličtině: v 17,20 hod. Koukám nevěřícně na tabuli, kde jsou vypsány vlaky – vždyť jich mezitím jede asi šest – proč tak pozdě.  Asi jsem špatně rozuměla – ne v 17,20… V ruce mám i tištěný jízdní řád – to jsem teda blázen – vždyť minimálně šest vlaků jede do naší stanice…

No nic, sedly jsme si na nástupiště a čekaly. Lidé na nástupišti byli také trochu nervozní, ale nikdo nerozuměl anglicky. Nastupovali do vlaku a zase vystupovali. Takový nějaký divný zmatek.  Kolem nás jezdily vlaky ostošest a my čekaly pořád na tu svoji hodinu. Až jedna paní mluvila trochu anglicky – ano, ten vlak jede v 17,20. Tak jo… budeme tedy čekat. Konečně – je to ten náš? Ptám se anglicky mluvící paní – usměje se, ano… Vlak jede cca 6 minut a my vystupujeme. Že jsme radši nešly pěšky, cedím si mezi zuby, ale jen potichu.

Na nástupišti se k nám přidává náš průvodce ze zájezdu – to jsem tak rád, že jste si nespletly vlak. Železničáři stávkují a některé vlaky tu vůbec nestaví. Už jsem se bál, že skončíte v Nice nebo dokonce v Itálii. To nám nemohl někdo říct, že stávkujou?  Byly jsme na tom nádraží zmatené jako lesní včely. Šly jsme hned na tu svoji kamínkovou plážičku a hezky jsme se s mořem rozloučily.

Francouzština je sice krásná řeč, ale tento jazyk už se asi naučit nezvládnu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10