Sobota 12. března byla pro mě i mého manžela výjimečná: chystali jsme se totiž na koncert souboru Gregorian s podtitulem The dark Side of the Chant (volně přeloženo jako Chorál od temné strany), konaný v Sareza aréně v Ostravě-Porubě. Chtělo to sice na úvod trochu logistiky (odvézt děti k babičce, předat veškeré pokyny atp.), ale za necelou hodinku jsme už stáli před vchodem do arény.

Do začátku koncertu zbývalo asi dvacet minut, ale přesto se už přední řady hlediště halily do jemné tajuplné mlhy. Překvapilo nás, že ještě o deset minut později byla prázdná přes polovina hlediště a zaplnila se až o dalších pět minut později. Koncert ovšem začal na vteřinu přesně, takže zapomnětliví opozdilci měli zkrátka smůlu a museli se spokojit s ne moc dobrým výhledem z postranní galerie. Světla zhasla a všudypřítomný polohlasný hovor rázně ukončil mohutný úder do bubnu. Sálem zaznělo i několik vyděšených výkřiků od lidí, kteří něco podobného nečekali, a pak už na jeviště vpluly postavy zahalené v mnišských kutnách s kápí; Gregorians s písní Notthing Else Matters (od skupiny Metallica).

Pokud ovšem čekáte strnulé siluety zamračených mnichů, pletete se. Pravda, do obličeje zatím našim zpěvákům vidět nebylo, za to však dokázali na pódiu vytvořit působivé choreografie a obrazce v kombinaci s mlhou, světly, laserem a ohňovými efekty. Výsledný dojem byl prostě nepopsatelný. Samotná píseň si vysloužila od publika velké ovace, ale ještě hlasitěji byl odměněn zpěvák, který obecenstvo přivítal téměř dokonalou češtinou, i když zbytek komunikace během show proběhl samozřejmě v angličtině.

O několik písní později se k osmi „zpívajícím mnichům“ přidala i výborná zpěvačka Amelia Brightman. Poprvé se uvedla jako nevinná oběť inkvizice upalovaná na hranici, ale v dalších číslech se proměnila spíš ve vášnivou dračici. Mimochodem pokud vám tohle jméno něco připomíná, tak je to tím, že jde o sestru slavné britské sopranistky Sarah Brightman, která má na triku rovněž několik písní nazpívaných se sborem Gregorian. Bohužel já slyšela většinu interpretovaných písní právě v jejím podání, a pokud jednou slyšíte songy nazpívané Sarah, těžko najdete něco, co by se jim vyrovnalo. Ale i tak byla Amelia opravdu úžasná.

V prvních pěti nebo šesti písních si zpěváci zachovávali chladné a odtažité image. Choreografie byly střídmé a sázely hodně na ohňové efekty promítané na plátnech, tajuplný styl nasvícení a špetku laserových efektů. Lahodným soustem pro oči byla především píseň  In the Air Tonight (Phil Collins), při které celé pódium tonulo v modré barvě, jen obličeje zpěváků byly nasvíceny zeleně. A zelené byly i divoké blesky, které reflektory posílaly směrem k publiku. Seděli jsme v předních řadách, takže jsme to měli opravdu z první ruky. Poté, co si účinkující shodili své mnišské kápě se sice korzet vážnosti trochu uvolnil, ale opravdový přelom nastal až po dvacetiminutové pauze.

Amelia se totiž dostavila na pódium v kostýmu ne nepřipomínajícím lehkou děvu. Podle úvodního komentáře symbolizovala zlo, které se přítomní zpěváci (kteří své šedivé obyčejné róby vyměnili za odvážnější blýskavě černé) snažili strhnout do hlubin.  Při písni Bring Me to Life (Evanesce) zase oslnila všechny diváky štrasovým kloboučkem, který odrážel barevná světla reflektorů.
Známých písní v chorálové úpravě jsme ale na koncertu mohli zaslechnout mnohem víc. Za všechny jmenujme například: Losing My Religion (R.E.M.), The Moment of the Peace (při které zvláště vynikl opravdu úžasný hlas Amelie) nebo With You or Without You (U2). Naštěstí pravidla gregoriánského chorálu nebyla při úpravách písní dodržena úplně přesně, takže kromě vokálů obsahuje i hudební doprovod, což atmosféře písní rozhodně velmi prospívá. Určitá metodika je ale při úpravách přece jen dodržována: skladba musí jít přepsat do sedmitónové škály a nesmí obsahovat půltóny, takže výsledný dojem působí i přes zvukový doprovod velmi autenticky.

Většinu písní uváděli komentovanými vstupy samotní zpěváci. Konverzace probíhala (jak jinak) v angličtině a většina publika bohužel komentářům nerozuměla, což bylo poznat ze značně opožděných potlesků a rozpačitého smíchu. A to i přesto, že mluvčí vyslovovali všechna slova poměrně pomalu a zřetelně. Kromě běžných úvodů a drobných vtipných vsuvek nezapomněli Gregorians ani na svou propagaci. Budu-li volně překládat z vyslechnutého (a zapamatovaného) komentáře, poslechli jsme si o jejich památečních předmětech asi toto: „CD nebo DVD z koncertu má už dneska opravdu každý. Vy si ale dnes můžete koupit jedinečnou rohožku s potiskem Gregorian!

Můžete si ji dát třeba před toaletu a každý den se na nás můžete dívat!“ Smích a potlesk z řad publika opravdu trhal sál na kousky a přiznám se, že jsem byla pevně rozhodnutá si po koncertu onu rohožku koupit (i když bych si ji spíš zarámovala a použila jako nevšední dekoraci), ale při pohledu do útrob peněženky z toho nakonec sešlo.

Ještě se na minutku vrátím ke světelným efektům. S lasery jde totiž dělat hodně věcí: například se pod ně postavit s velkými zrcadly a odrážet jejich paprsky v synchronizovaných sekvencích do publika (lépe řečeno nad hlavy a hlavně oči diváků). Svítící paličky na bubny se také na podobných koncertech jen tak nevidí a jiskry sršící z kytary už vůbec ne. Opravdovou lahůdkou byla v tomto směru píseň Hells Bells původně v podání skupiny AC/DC. Hořelo všechno včetně paliček bubeníka a výbuchů tu také nebylo málo. Již zmíněná jiskrami sršící kytara vypadala v tomto světle už poněkud nezáživně a obyčejně. Na své si přišel s kytarovým sólem i hlavní kytarista, který díky svému vzhledu vypadal jako nefalšovaný Lucifer. A i když se v písni hovoří o smrti, zlu a pekelných zvonech, neváhali si Gregorians při řádění rozjetého kytaristy nasadit sluneční brýle a se spokojeným výrazem se vyhřívat v teple podsvětních plamenů.

Jako amatérský zpěvák jsem doopravdy ocenila píseň O Fortuna (z cyklu Carmina Burana), při níž běžel na plátně zpívaný text a odvážnější návštěvníci si mohli i zazpívat. Osobně bych si ale tipla, že použitá latina odradila většinu z nich už na začátku. Ne každý ji dnes umí číst. Mně zase trochu vadily plameny, které se do textu promítaly tak nešťastně, že občas nešel na chvíli přečíst. Ale i tak jsem byla nefalšovaně nadšená.

Bohužel O Fortuna patřila k posledním vyslechnutým písním. Po ní následovala ještě rozverná Crazy, Crazy Nights (Kiss). Zde ale talentovaní mniši u publika nebývale zabodovali, protože sestoupili přímo mezi nadšené diváky a píseň zazpívali přímo v hledišti. Seděli jsme od nich necelé dva metry a zážitek to byl nepopsatelný. Poslední píseň, poslední údery do strun … a pak potlesk. Ale jaký! Většina přítomných neváhala a vyjádřila své pocity hlasitým potleskem vestoje, který nebral konce, a domů si odnášeli opravdu neuvěřitelné zážitky. Stejně jako my.