Habermannův mlýn - rozhovor s herci

Ústřední postava případu, Hubert Habermann, byl mlynář z Bludova, vesnice na severu Moravy. To, že se z osudů úspěšného, zámožného podnikatele, stala téměř antická tragédie, bylo způsobeno dobou a místem, kde žil. Tedy v pohraničí prvorepublikového Československa konce 30. let.

Habermann byl Němec, ale s českými sousedy vycházel normálně, s některými se úzce přátelil, mluvil dobře česky, a to i s příslušníky vlastní rodiny. Jeho žena byla Češka, on sám za války některým Čechům pomáhal. Po osvobození záhadně zmizel. Vyšlo najevo, že byl v květnu 1945 brutálně zavražděn. Zločin nebyl nikdy řádně objasněn, viníci nebyli potrestáni a jeho žena byla i s dětmi odsunuta.

Rozhovor s Karlem Rodenem

Kdy jste si poprvé přečetl scénář, co jste si pomyslel o tématu filmu? 0 čem ten příběh pro vás hlavně je?

Asi o lidských povahách. Čeho je člověk všeho schopnej.

A váš hrdina Březina?

Je to jedna z mála charakterních postav toho příběhu.

V posledních letech jste ztvárnil před kamerou hodně hlavně záporných a rozporuplných hrdinů. Je snazší hrát padoucha nebo kladnou postavu?

Myslím, že se to takhle nedá říct. Záleží hlavně na tom, jak je role napsaná. Když je napsaná dobře, hraje se dobře, a naopak.

Jak se vám spolupracuje s Jurajem Herzem?

Výborně, já s ním nikdy předtím netočil. S každým režisérem je práce jiná, s Jurajem Herzem jsem velmi spokojený.

Když jste dostal roli v tomto filmu, zopakoval jste si učebnice historie nebo se podíval do literatury, která toto téma nějak pojednávala?

Že bych to nějak podrobně studoval, to ne. Ale samozřejmě ta tematika je mi známá. Vím také, že román Habermannův mlýn vznikl na základě skutečných událostí a možná realita byla ještě děsivější, než v našem filmu.

Rozhovor se Zuzanou Kronerovou

Habermannův mlýn není vaše první spolupráce s Jurajem Herzem. Natočila jste s ním například předloni horor T.M.A. …

Nejen to. Já hrála před časem i v Divadle na Jezerce ve hře Sklenka sherry neboli Drobečky z perníku, kterou Juraj režíroval. Takže tam jsme si užili jeden druhého. Dlouho obdivuji jeho práci a nádherné filmy: Petrolejové lampy, Spalovač mrtvol, Morgiana - to jsou pro mě skvosty, a proto jsem moc ráda, že jsem s ním mohla pracovat i na tomhle filmu.

Jak vypadá na place dialog s německými kolegy, když si až trak úplně nerozumíte?

Už jsem natrénovaná v němčině, protože moje role je celá v němčině, až na dialogy se synem Maškem, kterého hraje Radek Holub. Takže se musí jen korigovat můj přízvuk, aby byl správě „sudetoněmecký“.

Rozhovor s Janem Hrušínským

Habermannův mlýn představuje otevřený pohled na česko-německé vztahy v čase nacistické okupace a po ní a váš hrdina Pospíchal není právě coby reprezentant českého národa moc pozitivní figura. Proplouvá režimy stylem kam vítr, tam plášť, ale nedá se říct, že by byl z principu vyložený padouch. Taková role je velká herecká výzva, ne?

Já jsem se snažil z té plochy, která mi byla ve filmu dopřána, vykřesat především živého člověka. Protože vlastně když je některá stránka lidského charakteru zdůrazňována příliš, ať už záporná, nebo kladná, tak je to trochu podezřelé. A vždycky se na to díváme trochu s nedůvěrou. Takoví totiž obyčejně lidé nejsou. Myslím, že předobrazů toho Pospíchala najdeme kolem sebe mnoho. Zvlášť se vynoří v pohnutých chvílích, kdy se láme chleba. Tehdy takové figurky, jako je on, vyplavou na povrch.

Myslíte, že to byla víc ona válečná a poválečná nebo, nebo naopak vnitřní ustrojení a charakter Pospíchala, že se choval a jednal tak bezpáteřně...

Myslím, že to vzájemně souvisí. Primárně jde ale o tu povahu člověka. To je vždycky alfa a omega charakteru, jak se kdo snaží využít okolností podmíněných dobou.

S Jurajem Herzem se znáte dlouho, mnohokrát jste spolu i pracovali. Asi si tedy rozumíte...

Já se na práci s Jurajem vždycky nesmírně těším. Jednak se známe léta letoucí, dělali jsme spolu mnohokrát. Snad poprvé v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsem přebíral roli v inscenaci, kterou tam on režíroval. Pak jsem hrál v několika jeho filmech – třeba Straka v hrsti, Galoše štěstí a v několika dalších a hlavně jsme spolu dělali divadlo. Třeba u nás v Divadle Na Jezerce takový odvážný projekt Petrolejové lampy. Když jsem to Jurajovi nabídl, velmi se zpočátku vzpouzel, že prý k tomu tématu už všechno řekl ve filmu, ale když jsem mu nabídl obsazení hlavních rolí – Báru Hrzánovou jako Štěpku a Radka Holuba jako Malinu, tak zpozorněl a vstoupil do toho. Dnes je to jedno z nejúspěšnějších představení, které Na Jezerce hrajeme. Řekl bych, že náš vztah s Jurajem existuje už dávno na bázi přátelství.

Vraťme se k Habermannovu mlýnu. Myslíte, že dnes se diváci vůbec chtějí vracet do tak dramatických a spletitých let naší historie?

Víte co, já nevím, jaká je toho příčina, ale vnímám, že nejen filmů, ale i románů a divadelních představení s touhle tematikou se v poslední době objevila celá řada. Myslím, že je to nejen u nás, ale celosvětově pociťovaný problém, který je možno z dnešního pohledu nějak okomentovat nebo se k němu vyslovit a vypořádat se s ním. A myslím, že čas od času je dobré, když to udělá někdo v každé generaci – a Juraj Herz je člověk, který určitě má k tématu – ze své vlastní životní zkušenosti – hodně co říci. Nakonec, těžko u nás najdete někoho, koho se právě tohle období nějak nedotklo. Když to vezmu třeba z pohledu naší rodiny – většina příbuzných ze strany maminky skončila v Osvětimi. Takže já se takových projektů, jako je Habermannův mlýn, účastním vždycky s radostí.

Rozhovor s Andrejem Hrycem

Jak byste popsal svoji postavu starosty Hartla?

Zdá se mi, že Jan Hartl nejnegativnější postava v celém příběhu. Na začátku je starostou českého městečka v pohraničí a tehdy nevykazuje nějaké podstatné charakterové vady. Ty vyplynou až ve chvíli, když Němci obsadí Sudety a on se začne tvářit, že je Němec. Okamžitě začne okupantům oddaně sloužit a dokonce udá nevinnou ženu gestapu. A samozřejmě ve chvíli, kdy němečtí fašisti prohrávají válku, je první, kdo mává s ruskou vlajkou a horlivě začne mluvit rusky… Aktivně se podílel na vraždě hlavního hrdiny a zahlazení stop, i na odsunu Němců, i když sám byl největším přisluhovačem. Tedy stále je řeč o filmové postavě, je to přece jen do velké míry fikce, nevím, jak to bylo ve skutečnosti. Pro herce je tahle role úžasná příležitost, ale jako člověk je ta postava žumpa. Obávám se, že na území bývalého Československa bylo takových Hartlů hodně a obávám se, že právě tyto charaktery přežijí všecko.

Jakým jazykem vaše postava hovoří? Česky, nebo slovensky?

Já to mluvím částečně česky a částečně německy. Německy vůbec neumím, tak je to pro mě dost těžké. Měl jsem německý scénář a v něm poznačené své repliky, čeština mi žádné problémy nedělá, ale německy jsem se to musel otrocky naučit.

S Jurajem Herzem jste už pracoval na několik filmech. Asi si rozumíte….

Spolupráce s Jurajem mě neuvěřitelně motivuje. Hrál jsem v tolika jeho filmech, že už jsem tak trochu jeho rekvizita. V Černých baronech, v hororu T.M.A. a v asi šesti jiných filmech, což je důkazem, že ta spolupráce na bázi režijně-herecké je velmi inspirativní, a rozhodně nejde jen o to, že jsme kamarádi i v osobním životě. To není směrodatné. Můžete se kamarádit s kýmkoli, ale v okamžiku, kdy dojde na profesi, profesionální kritéria převažují. Jsou tři režiséři, kteří mě pravidelně obsazují do svých filmů – Juraj Herz, Juraj Jakubisko a Slavo Luther. V posledních dvaceti, pětadvaceti letech jsem hrál skoro ve všech jejich filmech.

Dá se předpokládat, že Habermannův mlýn vyvolá velké emoce i kvůli snaze pohlížet na události ve válečných a poválečných Sudetech maximálně objektivně. Nikdo snad ale nemůže podezírat režiséra Herze, jehož rodina i on sám byli oběťmi zrůdné fašistické ideologie, že by snad Němcům „nadržoval“.

Juraj především sám trpěl v koncentráku a nikdo o něm nemůže říct, že je zaujatý. Jednak většinu svého života prožil v Čechách, takže je český režisér slovenského původu, na druhé straně po té jeho emigraci dlouhá léta žil v Německu, takže to zná ze všech stránek. A myslím si, že je velmi dobře, když tuhle látku režíruje právě on. Je totiž garancí toho, že film nemůže sklouznout do nějakého klišé, do jednostranné propagandy. Juraj je bytostný Evropan a nehrozí u něj nějaký jednostranný pohled, který by zkreslil historii – protože tohle je speciálně pro Čechy velmi citlivé téma. Dlouhé roky po válce téma sudetských Němců bylo tabu a nesmělo se o tom hovořit. Jsem strašně zvědavý, kdy my na Slovensku začneme otevírat tuhle Pandořinu skříňku a objektivně tuhle dobu naší minulosti filmově pojednáme. I my máme totiž v tomto směru nějaký dluh jak vůči Židům, tak i vůči Maďarům.