Název knihy: Karty v srdci, srdce v kartách
Autorka: Hanka Zýková
Nakladatelství: ČAS
Formát: 115x155 mm
Vázaná, lamino matné
Počet stran: 144 str.
Cena: 179 Kč

Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá. Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním.

Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát. A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává. A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás.

Její už druhá kniha Karty v srdci, srdce v kartách není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu.

Ukázka z knihy:

Když vás bolest přestane svírat ve své náruči, začnete pomalu zvedat hlavu a oči hledají, čeho by se chytily. Ruce se přidávají, už něco nahmataly. Jsou to tlapky našich dětí. Když máte štěstí, přidávají se další ruce, ruce vašich přátel. Máte vyhráno. Tajfun tiše odchází. Vítejte zpátky, už víte, že včera je včera, dnes je dnes a zítra bude zítra. Do své náruče vás opět chytí život, osud přihlíží a čas, ten mizera, přestává být mizerou a usmívá se na vás. Bolest se začíná choulit, ona už ví, že se u vás neohřeje.

 Její čas vypršel. Ustoupí a nastoupí ta nádherná dáma úleva, všemi milovaná a hýčkaná. Jen myslím, že je škoda, že nemůže předbíhat jako lyžař na vleku. To si musíme počkat, neb ona stojí vzorně v řadě a čeká, až odejde tajfun, bolest, slzy, zklamání... Pak se vám rozlije po celém těle a tiší každé jeho místečko. Věřte, že i ona má hodně podob, jako ostatně vše. Ale nenechá vás v tom – přijde. Nepíšu to proto, abych si stěžovala nebo ve vás vzbuzovala lítost, ale...

Za ta léta, co vykládám karty, bych nespočítala, kolikrát jsem slyšela: „Můj muž nebo moje žena má někoho jiného“. Následuje další: „vy nevíte, jak mi je“, „kdo to neprožil, tak neví“. Věřte tedy, že já touto cestou šla a ještě kráčím a vím... Člověk jednou z té smutné cesty sejde a objeví jinou, po které se mu půjde lehčeji a veseleji. Jen se nesmíte vzdát. Žádná cesta není jen trnitá, musíte se ale pořádně rozhlédnout a uvidíte, že i podél ní kvetou kytky. Opět mé oblíbené ale...

Ať jsem se rozhlížela sebevíc okolo sebe, stále jsem viděla jen samý plevel a trní. Po kytce ani vidu. Navštívila mne žena, ve tváři měla nesmělý výraz, ale znáte to. První zdání neznamená poznání. Rozložila jsem karty a chtěla povídat, co vidím, ona mne však zastavila slovy: „Promiňte, chci vám hned na začátek něco říci. Učinila jsem v sobě rozhodnutí a od vás chci jen vědět, zda je správné.“ „No dobře, ale napřed se musím podívat do karet, čeho se to vaše rozhodnutí týká.“

Rozpačitě se usmála, jako by si právě uvědomila, že jsem se ještě nestačila
do karet podívat. Na čele to napsané neměla. Oplatila jsem jí úsměv a začala povídat, co vidím. Bylo jasné, že se vše dotýká jejího manželství. Právě tehdy mne napadlo napsat tento příběh a nazvat ho „O krajánkovi“. Její manžel navštěvoval ložnice jiných žen – jako krajánek mlýny. Proséval ženy sítem – jako mlynář mouku.

Snažila jsem se jí to říci co nejšetrněji. Hledala jsem v hlavě slova – ne ta, co by to omluvila, nýbrž ta, která by to alespoň trošku zmírnila. Nechala mne domluvit, potom se s úsměvem zeptala, zda mi k tomu může něco říct. „Není třeba, abyste na mne brala ohled. Nehledejte jiné výrazy pro mého muže. Dávno jsem přestala počítat všechny jeho milenky.

Většinou vím vše. Víte, můj muž má jednu zvláštní vlastnost – pro mne tedy, abyste mi rozuměla.“ Jen jsem souhlasně kývla hlavou a nechala ji povídat dál. „On totiž velmi rád vypráví, co s jakou ženou zažil, a většinou nic nevynechá. Jemu je naprosto lhostejné, komu to vypráví, hlavně že má nějakého posluchače. Myslím si, že jeho nejoblíbenějším posluchačem jsem se stala právě já – jeho manželka.“

Dívala jsem se na ni a v jejím obličeji hledala smutek, bolest, porážku… Nic takového tam už nebylo, zmizelo to s roky, které měla tímto způsobem odžité s manželem. „Víte, on to nevypráví, aby se vychloubal; on tím, že o tom mluví, hledá omluvu sám pro sebe – proč to dělá. To jsem samozřejmě pochopila až po letech našeho soužití. Mnohokrát jsem se ptala sama sebe: ,Proč od něj neodejdeš?‘

Tuto knihu Hanka Zýková - Karty v srdci, srdce v kartách koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství ČAS.