S Květou jsme prošly trh a koupily si pár hadříků na sebe. Vzdušné šaty na ramínka sytě modré barvy mi učarovaly. Tady v tom obchůdku u hotelu bych utrácela jedna radost. Vybrala jsem si k nim taštičku s kamínky, to bude parády. Ke konci dovolené si chci udělat radost a na památku si přivézt nějaké suvenýry domů.

Manžel zase má rád dobrodružství a tak ho potěší zážitek, který odpovídá jeho povaze. Domluvil si s manželem Květy let helikoptérou u pobřeží. My holky se raději budeme opalovat na pláži a zamáváme jim. Nevím, kdo byl víc nervózní, ale nejspíš já. Ani náhodou bych do toho nesedla, dělá se mi špatně jen o tom slyším. Kdybych letěla s nimi, tak si to ani neužijí. Nakonec je dobře, že to pojali jako pánskou jízdu a my děvčata se věnujeme sobě. Měli dohodnuto, že kolem jedenácté poletí u pláže, kam se chodíme koupat. Květa chtěla na kraj řady lehátek kvůli výhledu. Uvelebily jsme se a čekaly.

Jenže polední slunce je nesmlouvavé a čekání v tom hicu bylo úmorné. Z koukání na hodinky už mi šly oči šejdrem. Zíraly jsme s Květou do dálky přes koruny palem a vyhlížely helikoptéru, ale nikde nic. Povídám: „Hele, kdo ví, jak to nakonec dopadlo, třeba z toho nic nebude.“ Už jsem se nechtěla dál opékat na lehátku a tak jsem se šla vykoupat do příjemně napěněných mořských vln. Květa to taky dlouho nevydržela a za chvíli byla za mnou. Blbly jsme, děti výskaly a ani jsme nezaregistrovaly, že se blíží helikoptéra. „To snad není možný,“ volá Květa, „slíbila jsem Jardovi, že to vyfotím.“ Jenomže vrtulník už byl skoro u nás a k lehátku pro foťák už se to nedalo stihnout. No co, tak budeme za trubky, tak jim alespoň zamáváme, jak jsme slíbily. Vyskakovaly jsme, volaly, mávaly a oni už byli téměř nad našimi hlavami. Vrtule zčeřila hladinu a vlasy nám lítaly do obličeje. Rachot motoru přehlušil moje volání, ale přesto volám z plných plic: „Ahoooj!“ Květa už nemávala a něco mi nesrozumitelně gestikulovala, myslela jsem, že mi chce říct, že přece jenom jde pro ten foťák a dál jsem se snažila upoutat pozornost posádky helikoptéry, jako když trosečník volá o pomoc. Helikoptéra několikrát zakroužila a pomalu mizela v dáli. Kouknu na Květu a ta dostala záchvat smíchu. Pořád nechápu a divím se, proč nemávala.

Povídá mi: „Víš, koho jsi tak povzbuzovala? Policajty.“ Já totiž špatně vidím, kontaktní čočky se do moře nesmí nosit a brýle bych ztratila při koupání. Tak už je mi to jasný, proč ani světýlkem neodpověděli. Prostě jsem je nerozeznala. Už tedy není divu, že jsem byla jediná, co se mohla přetrhnout v tom mávání a ještě jsem se podivovala, proč neodpovídají. Květa to rozštípla, když řekla: „Oni by ti odpověděli, ale leda tak střelbou ze samopalu.“ Teď jsem dostala záchvat smíchu sama. A kde se zatoulali naši muži? Ten den měla policie napilno, helikoptéry pátraly v okolí a všichni hledali nějaké zločince, takže komerční lety se nekonaly. Když jsme jim pak s Květou vyprávěly, jak jsme jásaly před policejním vrtulníkem, litovali, že nebyli u toho.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10