Historie praní: Od kamenů k automatce

V dnešní době si již neumíme svůj život představit bez automatické pračky. Během několika desítek minut je prádlo čisté, aniž bychom si museli dlouhé hodiny máčet ruce v ledové vodě tak jako naši předkové. Ne vždy však bylo praní tak jednoduché jako dnes a ušlo velmi dlouhou cestu, než dospělo do současné plně automatizované fáze.

Šlapání prádla

Za nejstarší způsob čištění oděvů se dá považovat praxe starých Římanů a Egypťanů. Ti po prádle šlapali ve velkých kádích a později byly k této činnosti využívány plácačky či dřevěné hole. Následně se přistoupilo k ručnímu praní v čisté tekoucí vodě, tedy potoce či řece. Původně se prádlo otloukalo o kameny a máchalo, později se již také používaly plácačky a tlouky.

Vynález prací desky neboli valchy

Velká úleva přišla v první polovině 18. století s vynálezem valchy, i když pro současného člověka je praní na valše již nepředstavitelnou dřinou. Nejčastějšími materiály, ze kterých se valchy vyráběly, nebylo jen dřevo, ale později i porcelán, plech, pálená hlína či dokonce sklo. Později se začala používat mechanická valcha, která se kývavě pohybovala po prádle, což přinášelo značnou úlevu pradleně, která si tak nemusela máchat celý den ruce ve studené vodě. Nevýhodou však bylo, že se prádlo třením o hrubý povrch rychle opotřebovávalo.

Ručně pohánění prapředchůdci našich praček

Vynález valchy byl dalším krokem k sestrojení prvních mechanických praček, které vznikly přibližně o sto let později. Za první pračku lze považovat stroj tvořený dvěma půlválci s lištami. Ve vnějším půlválci byl umístěn válec vnitřní, který se kolébal a mezi nimi bylo umístěné prádlo. Výhodou byla možnost používání horké vody, protože pradlena přišla s prádlem do styku až při máchání a ždímání. Tyto stroje se vyráběly na zakázku v truhlářských dílnách.

Dalším typem byla pračka bubnová, která byla sice šetrnější k prádlu, ale celý prací proces výrazně prodloužila. Zvonové pračky fungovaly na principu zvonu, který se pohyboval v nádobě vertikálně nahoru a dolů. Oblibu si tento typ získal hlavně v Americe.
Dalším typem byly modely práčové. Práče byla tělesa různého tvaru umístěná uvnitř bubnu, která se otáčela v úhlu 90 až 120 stupňů v pevně stojící prací nádobě, čímž se však prádlo opět poměrně rychle opotřebilo. Tvarem tyto pračky připomínaly sud na nožičkách.
Vibrační pračky prádlo sice nezničily, ale ani jej dobře nevypraly. Prádlo se v nich nepohybovalo a špína, která se vibracemi odstranila, znovu na tkanině ulpívala a prádlo se muselo předem vyvařit.

Později se přišlo na to, že stačí, aby prádlo ve vodě pouze vířilo, obzvláště s použitím mýdla. Posledním typem praček před nástupem automatických strojů se tedy staly pračky vířivé. Vířiče rozproudily mýdlový roztok, do kterého se následně prádlo vložilo. Nevýhodou bylo to, že se zamotávalo.

Jedno měly všechny tyto pračky společné. Byly na ruční pohon a máchání a ždímání se dělalo po staru, ručně. Teprve na přelomu 19. a 20. století se objevily první ždímačky, které byly tvořeny rámem se dvěma pogumovanými válci a točící se klikou upevněnou k pračce.

Od ohně k elektřině

Velkým skokem v historii praní byl vynález elektřiny. V roce 1906, tedy dvanáct let po zapsání patentu malých elektrických motorů, sestrojil Američan Alva Fischer první elektrickou pračku. Ve stejném roce pak konstruktéři přišli s nápadem ohřevu vody přímo v pračce. Do té doby se totiž pod bubnem topilo jako v kamnech. Od tohoto vynálezu byl už jen krůček k automatickým pračkám.

Nejmodernější technologie

V současné době bereme již za samozřejmé, že naše pračka se umí sama sepnout při levnějším elektrickém proudu, či fakt, že lze mít pračku kombinovanou rovnou se sušičkou. Věděli jste však také, že kvalitní moderní pračky umí samy upravit délku pracího procesu i spotřebu vody? Umožňují jim to speciální senzory, které měří množství nečistot ve vodě a množství vloženého prádla. Podle toho následně samy upraví prací proces. O tom by si naši předkové mohli nechat opravdu jenom zdát.