Hlídač

Asi před rokem si můj kamarád pořídil psa. Přesněji řečeno fenku, křížence. Bylo to malé roztomilé černé štěňátko, které rozkousalo všechny boty. Vyrostla z ní krásná, štíhlá, neuvěřitelné rychlá a živá psí slečna. Kamarád si myslel, že to bude rodinný mazlík a zároveň hlídač, jenže někde ve výchově se asi stala chyba a tak je z fenky jen ten mazel. Na cizího člověka nikdy neštěká a nevrčí, hned k němu běží a dožaduje se mazlení. Před časem v našem městě došlo k několika případům, kdy se zloději vloupali do domu.

Manželka mého kamaráda hned začala myslet na nejhorší a napadlo ji, že si pořídí dalšího psa, aby předešla krádežím a zlodějům. Vskutku geniální nápad, když máte do kapsy hluboko a takový velký pes finančně vyjde opravdu draho. Nedala si to vymluvit. Já bych řekla, že doma stejně žádné cennosti nemají, možná tak digitální fotoaparát, plochou televizi, notebook, mobily, menší hotovost a pár zlatých šperků. Nejsou to žádní milionáři. Myslím si, že přece jen měli raději zajít do obchodu a koupit si bezpečnostní alarm.            

No nic, jak už jsem řekla, kamarád a jeho manželka si usmysleli, že je ochrání pes hlídač.  Na zahradě vybudovali kotec a za pár dní už v něm byl chlupatý pes, zatím štěně. Je to od pohledu mazel, krásný, chundelatý. Na všechny návštěvníky štěká. Kamarád řekl, že bude jen na zahradě a v kotci, do domu nesmí. Tam už mají velkou černou fenečku. Když byl kamarád pryč, vplížila jsem se na jeho zahradu (hned vedle naší zahrady). Nemohla jsem si pomoct, pokaždé, když jsem vyšla na naší zahradu, pes na mě štěkal. Tak trochu znám psy, taky jsem kdysi měla dva, tak jsem si všimla, že na mě štěká spíše ze strachu. Bylo mi ho taky trochu líto, byl sám, zavřený v kotci. Určitě se šíleně nudí, říkala jsem si. Kamarád ho totiž pouští ven jen v noci, ráno ho zase do kotce zavírá. Občas ho pustí i přes den, jenže vždycky to nejde. Kamarádova zahrada totiž není pouze jeho a chodí tam další lidé, kteří si nepřejí, aby tam pes volně pobíhal a bránil jim v pohybu. Za psem jsem nešla s prázdnou, vzala jsem si s sebou pár granulí, které jsem den předtím koupila ve zverimexu. Pes na mě pořád štěkal, mluvila jsem na něj, dřepla jsem si a říkala: Neboj, já tě nekousnu. Pak jsem vytáhla z kapsy sáček. Pes zbystřil a přestal štěkat. Pak jsem se sáčkem ještě provokativně zatřásla a granule uvnitř zaštěrkaly.