Hodná milá stará paní

Nedávno se má kamarádka rozhodla řešit neshody se svým manželem pánvičkou. On si to, samozřejmě, nechtěl nechat líbit, a dal svou nelibost patřičně najevo. Inu, je to poněkud italská domácnost. „Ani nevíš, jak je to pak krásné, když se udobřujeme,“ pěla ódy na průběh svého manželství kamarádka.

Každému, co jeho jest. Už roky se nesnažím lidi kolem sebe pochopit, jen tolerovat. Ale tentokrát jsem byla u kamarádky na kávě a byla jsem svědkem jejich nelítostného boje. Po pravdě, vůbec se mi to nelíbilo a snažila jsem se bojové pole vyklidit dřív, než dojde na ono udobřování. Mimo pánvičky posloužily jako bojový prostředek i hrnky a talíře. A že toho měli asi i sousedé dost, dohru mělo vše u městského úřadu na přestupkové komisi. A já tam byla pozvána jako svědek! Já, která nikdy nešla přes silnici na červenou, nikdy jsem neukradla ani rohlík, nikdy jsem nic, co by bylo v rozporu s dobrými mravy, neprovedla! Teď jsem se šinula k městskému úřadu, k budově se správním odborem, a připadala jsem si jako zločinec.

Hned na chodbě do mě vrazil notně opilý mladík. Vypustil ze svých úst sprosté slovo a já se mu klidila z cesty. Tak takovéto lidi tady šetří! Před dveřmi s patřičným číslem jsem viděla kamarádku s jejím mužem, kteří se k sobě tiskli a objímali se. Inu, už proběhlo ono udobřování. Byli jako dvě hrdličky. S úsměvem jsem se pustila za nimi. Rázná úřednice vyšla ze dveří a pozvala je dál. Mě odmítla. „Zavolám vás, až vás budeme potřebovat,“ řekla a pokynula mi rukou, abych se posadila na chodbě. Nevím, jestli má každý stejnou úchylku, ale já si hned představovala řadu zločinců, kteří přede mnou seděli na oné nepohodlné dřevěné židli. Najednou přišli noví příchozí. Byla jimi paní středních let podpírající starší ženu. Starší z žen byla o hůlce, její tvář byla zvrásněná a každá z linek v její tváři jako by vypovídala mnohé o tom, čím si žena musela projít.

„Chudák stará paní. Byla starší než mí rodiče, nebylo pochyb, že to byla válečná generace. Co vše zažila? Co dokázala? A teď se musela o hůlce vydat, aby svědčila někomu, kdo se neumí chovat. Má to za potřebí?“, pustila jsem své myšlenky z uzdy. Paní se na mě podívala malýma chytrýma očičkama a já se na ni usmála na znamení, že jsem na tom stejně jako ona. Dala jsem do toho pohledu vše, aby pochopila, že ani já nejsem žádný zločinec a pachatel sebemenšího přestupku. „I já tu jsem nevinně, babi,“ vysílala jsem k ní své myšlenky. Babička seděla a druhá žena k ní mluvila: „Neříkej nic, mami, já to vysvětlím. Abys zase něco nezkazila.“

„Co může hodná stará paní asi zkazit?“, ptala jsem se sama sebe.

Než jsem přišla na řadu já, z vedlejší kanceláře vyšla úřednice a zvala obě dámy dál. Mezitím přišel nějaký alkoholem posilněný otrhaný muž a usedl před kancelář, ve které zmizely obě dámy.

Za chvilku se chodbou ozývalo: „Ještě víc jsem jí měla dát. Je to kr…, pi…“ a další zde nezveřejnitelné výrazy. Nebylo pochyb, že křik vydává starší z žen. Nakonec se ozvalo plácnutí. Z kanceláře vyběhla úřednice, červený otisk ruky na tváři. Trvalo jen pár okamžiků, než do kanceláře zamířila ochranka. Silný muž v uniformě se hrnul do dveří. Otevřenými dveřmi jsem mohla vidět, jak babča zvedá hůl a přetahuje muže po zádech. Přiběhl druhý muž a snažil se starou paní zpacifikovat. Ta se mu zakousla do zápěstí. Muž posilněný alkoholem si instinktivně v zájmu sebezáchovy odsedl. Seděl nyní vedle mě a huhlal si: „A já prý jsem agresivní.“ Dva muži v uniformě nakonec stařenku zpacifikovali. „To bude mít dohru jinde!“ křičela úřednice a hladila si tvář.

„Ale maminka je jinak hodná,“ řešila situaci dcera agresivní stařeny. Už to nebyla ta hodná, milá stará paní.

A já se opět utvrdila v tom, že se v lidech nevyznám. Odsvědčila jsem kamarádce a jejímu muži, že jsou to vcelku hodní a slušní lidé, poněkud prudší nátury, ale stále ještě žijící slušně. Ti zaplatili svorně pořádkovou pokutu a já se vytratila z budovy městského úřadu. Doufajíc, že se sem už nikdy nepodívám…  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10