Do Lichnova jsem se dostal spolu se svými kamarády, když nás paní učitelka objednala prostřednictvím Židovského muzea v Praze. Jsme totiž součástí celosvětového projektu Krokus, který připravila irská organizace Holocaust Education Trust Ireland, aby zapojila mládež do sázení cibulek žlutých krokusů na památku obětí holocaustu.

Nejdříve jsme byli zabaleni v papírovém sáčku, ale brzy nás žákyně deváté třídy vysadily do trávy před školou. Dlouho vybíraly místo, aby nás bylo vidět i z cesty vedoucí kolem školy. A přemýšlely i o tvaru. Rozhodly se pro šesticípou židovskou hvězdu. Bylo to na podzim, abychom brzy na jaře vykvetli a připomněli tak barvou i tvarem památku holocaustu.

Děvčata si dělala starosti, jak přežijeme zimu. Zda nezmrzneme nebo zda si na nás nepochutnají myši. Proto nás chodila občas kontrolovat. Opatrně našlapovala a hledala v trávě, zda neobjeví pupeny. Těch se pak opatrně dotýkala a měla radost, že jsme všichni přežili. I my jsme byli šťastní a těšili jsme se z teplého jarního sluníčka, protahovali jsme se a vystrkovali své zelené lístečky vstříc teplu a světlu.

Jednoho dne se na nás přišla podívat i paní školnice a udělala kolem nás takovou ohrádku z klacíků. Teď jsme se cítili úplně v bezpečí a těšili se, že už brzy rozkveteme. Ale ouha!

Najednou se objevili lidé v tvrdých pracovních botách, kteří se neohlíželi napravo nalevo, ohrádka neohrádka. Začali kácet nedaleké stromy a na nás padaly větve, šlapaly po nás tvrdé boty, dokonce se přes nás převalila těžká kláda. Byli jsme ohnutí, zlomení, pošlapaní. To však ještě nebyl konec našeho utrpení. Lidé se rozhodli tenké větve spálit. Naházeli je na hromadu, zapálili a vůbec jim nevadilo, že uhořeli i někteří naši kamarádi. A tak jsme zažili svůj holocaust.

Přesto někteří z nás přežili. A rozkvetli! Jako památka na hrůzy druhé světové války, ale i jako památka na naše uhořelé kamarády.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10