Je krásný sluníčkový den, já sedím v ušáku a jen tak koukám do dáli z okna. Tedy koukám, to není přesné, jsem spíše myšlenkami někde zcela jinde. Však  děcka volala, nepřijedou. Tož přemýšlím, zda mám či nemám chystat svátky. To víte, jsem sama doma s manžílkem a zvířátky. Návštěva nepřijde a vše, co nazdobím, též budu muset uklidit. Myslím, že ubrus postačí, vázička se zlatým deštěm či břízkou nebudou špatným kytím. Dříve bych určitě volila květenu jinou, tulipán, narcis či frézie, ale teď? V jednoduchosti je krása.

Tak myšlenky pomalu plují dál. Tu přilétne holoubek, je celičký bílý, znám ho, dost často zde sedává. Vybral si náš parapet. Občas si spolu „povídáme“, tedy já mluvím, on kývá hlavičkou. Má tam i mističku se zobáníčkem.
Dnes je to ale jiné. Hlavičku má položenou na rámu okna, hledí do bytu. Kukadýlka mrkají. Ne, nemrká na mne, kdepak, to jen očka mžourají. Bude spát. Přenáším se do doby svého mládí, přesněji dětství. Holoubek už spí.
 
Tatínek měl kamaráda, kolegu z práce. Ten bydlel ve vesničce za naším městem. Nebylo to daleko, kdepak. Cesta vedle mezi loukou a hájkem. Ráda jsem tam chodila. To víte, městská dítka a najednou tolik volnosti. Čas rychle utíkal, konec promenádování či lítání skončil. Opět se muselo být hodné.To aby se tatínkovi nedělala ostuda. Copak sestra, problém neměla, ale já, upovídaná Rozárka, to bylo horší. Ale strejda, tak jsme mu směly říkat, nás znal, věděl, že papulku nezavřu a věčně nezodpovězená otázka proč byla stála připravená.

Měly jsme dovoleno běhat po zahradě,  jen do takového divného domečku se nesmělo. Víte, byl vážně divný, takový inu kmen a nahoře budka, velká budka. Nic víc. Nikde nikdo, prostě taj. Co to asi je? Kdo ví. Má zvědavost byla převeliká, ještě jsem takovouto zvláštnost nespatřila. Nahoru se nedostanu, schůdky žádné, žebřík taky, ale to bych dostala na dupku, kdybych lezla po výškách. Tož toto jsem věděla.
Inu, nezbylo nic jiného, než pozorovat cvrkot. Dlouhou dobu se nic nedělo. Má pozornost  pomalu ochabla. Kdo by taky koukal na cos, když se nic neděje. Byla jsem zabrána do výroby bláta, když přišel strejda a pravil: „Koukej, kdo přiletěl.“ Ten domeček na kůlu byl plný holoubků. Vrkali do všech stran. Já pochopitelně jejich přílet propásla, však bláto je bláto. To se prostě stává. Tvoření odpoutalo moji pozornost od podivné stavby. A tatínek, inu, ten se smál, když viděl, jak vypadám. Celá upatlaná, vykulená a hlavně němá!!! „Jo, Véno, máš klid, ale počkej doma, to ti Božka dá.“  S těmito slovy na rozloučenou a plným košíčkem dobrot jsme odcházeli domů. Pokud se ptáte, kdo probudil tuto vzpomínku, inu, holoubek na okně přeci. Tak, tak... Holoubek to byl.