Odjakživa mám strach z pavouků. Není to štítivost, je to prostě strach. Když vidím pavouka, naježí se mi chlupy po celém těle a zmocní se mě panika, někdy je mi do breku. Nevím, kdy u mě tato fóbie vznikla, ani proč. Vím, že kromě (většinou) neškodného kousnutí pavouk člověku neublíží, ale zkrátka si neumím pomoct. Pokud to není maličké milimetrové „štěstíčko“, tak volám o pomoc, aby tu havěť někdo vyhodil ven. Průšvih nastává, když pavouka najdu u sebe doma, jelikož bydlím sama.
Před pár lety jsem byla o víkendu na chalupě u své sestry a jejího manžela. Je to velký starý barák, půda plná pavouků i jiné havěti. Vždycky, když tam s nimi jsem, tak všude, kam jdu, se rozhlížím kolem sebe, aby na mě nějaká ta osminohá potvora nespadla či nevlezla.
A takhle večer jsem si povídala se sestrou, stály jsme naproti sobě, o něčem mluvily a já jsem zrovna chtěla udělat krok stranou a jít pryč. V tu ránu mě sestra chytila pevně za rameno, měla vytřeštěné oči a řekla mi zděšeně „Neotáčej se!“ Okamžitě mi to bylo jasné, proč se nemám otáčet. Sestra se pavouků nebojí tolik jako já, u ní je to spíš o té štítivosti a odporu k nim, ale menšího pavouka v klidu sama nabere na papír a vyhodí.
Když jsem viděla její výraz ve tváři, sama jsem se lekla a zoufale jsem řekla: „Ne...“ Chápala jsem, že tam někde za mnou musí být něco, co velikostí připomíná tarantuli, protože jinak by mě sestra za rameno nechytila. Normálně byla vždycky ještě tak škodolibá, že mě volala, ať se jdu na velkého pavouka podívat. Nikdy jsem se samozřejmě podívat nešla. Ale tenkrát mi to nedalo a o pár centimetrů jsem pootočila hlavou, jenom abych přesně věděla, kde pavouk je. Jenže to jsem neměla dělat. Za mnou byla čistě bílá zeď, takže když jsem v zorném úhlu viděla ten obří černý flek na ní, začala jsem ječet a prchala jsem pryč. Stála jsem na opačném konci baráku a čekala, co se bude dít. Můj řev samozřejmě přilákal mého švagra, jeho kamaráda a jeho manželku, kteří tam s námi trávili víkend.
Ti, když viděli ono zvíře na zdi, oba říkali: „Ty vole, ten je, takovýho obra jsme tady ještě neměli. Čum, jak je chlupatej a ty velký nohy“. Zkoumali ho tam oba a mně stály hrůzou nejen chlupy na těle, ale i vlasy. Žadonily jsme se sestrou, ať s tím pavoukem něco udělají. Slyšela jsem, jak sestra říká svému manželovi: „Jestli toho pavouka nechytíš, tak já jdu spát do auta, tady nebudu! Taková tarantule, to je i na mě moc, udělej s ním něco!“ Já jen v duchu přemýšlela, kde budu spát já, pokud jim ten pavouk uteče a sestra obsadí auto.
Švagr i jeho kamarád měli tenkrát v sobě pár piv, možná i nějaké ty panáky, ale honu na pavouka se gentlemansky chopili oba. Z dálky jsem tu akci pozorovala, ale stoupla jsem si tak, abych vůbec neviděla na tu zeď, kde nemilá návštěva seděla. Vidím švagra, jak si zouvá botu, drží jí v ruce a míří na zeď. A moje sestra do toho: „Neber tu botu, pil jsi piva, netrefíš se a ten pavouk akorát tak zdrhne!“ Plesk! A znovu sestra: „Pane bože, on se netrefil, on mu utekl, to jsem přesně věděla! Koukejte toho pavouka najít nebo já jdu fakt pryč! Když už ho chceš zabít, to jsi ho nemohl postříkat sprejem na hmyz, to na něj musíš brát botu?“ Švagr došel pro koště, jeho kamarád zatím koukal pod gauč, jestli tam pavouka nezahlédne a pak se oba střídali ve šťouchání koštětem pod gauč naslepo. K ničemu to nevedlo, protože za chvíli jsem je slyšela oba zároveň, jak hulákají: „Támhle je, támhle utíká!“ V tu chvíli k nim přišla sestra se sprejem v ruce a řekla, že takhle to bude nejjistější, když ani jeden není schopen to zařídit jiným způsobem. Sprej se nastříkal pod gauč, pár minut jsme důkladně větrali a pak se šli chlapi podívat, jestli tam někde pavouk leží mrtvý. Ležel. Vyhodili ho ven, samozřejmě nakonec od nás dostali pochvalu a pak se oba tvářili nesmírně pyšně na to, že kavalírsky zachránili dámy od nepohodlného spaní v autě...
Dodnes mi sestra vždycky po návratu z chalupy hlásí: „Zase jsme tam měli v ložnici pavouka, ale tak velkej, jako tamten tenkrát, nebyl...“
ChytráŽena.cz