Honba za vysněnou postavou

Nedávno jsem potkala svou známou. Už dlouho jsem ji neviděla, a byla jsem překvapená, jak moc se za poslední dobu změnila.

Marta měla vždy o pár kilo víc, než by bylo zdrávo. Když jí ale před časem zemřel manžel, řešila samotu jídlem, a když jsem ji zhruba před rokem viděla naposledy, byla silně obézní. Teď tu stála, štíhlá, upravená v přiléhajícím kostýmku, který jí dokonale sedl.

„Jak jsi toto dokázala?“ zeptala jsem se a sjela ji zkoumavým pohledem od hlavy až po konečky prstů na nohou.

„Nemohla jsem se už dívat do zrcadla, a tak jsem si zaplatila pobyt v sanatoriu, který se věnuje snižování nadváhy,“ řekla.

„Ten taky potřebuji!“ vybafla jsem.

„Kdepak, to bys musela vypadat jako já tehdy. Prostě velryba. Ty to dáš i bez sanatoria.“

Upřímně jsem o jejích slovech pochybovala. Už dvacet let hubnu svých dvacet kilo, které jsem si předsevzala dát dolů. A dvacet let neustále přibírám na váze. Dvacet let se trápím a vyhýbám se zrcadlům. Nutno podotknout, že nyní jsem v „předpřechodovém“ období a na svou obhajobu mohu přísahat, že za to, jak nyní vypadám, tak trochu nemůžu. Alespoň doufám. Zpět ale ke kamarádce. Potřebovala jsem zjistit, jak to probíhalo v sanatoriu.

„Za ten pobyt jsem dala víc, než za dovolené poslední tři roky. A to jsme byli v Egyptě, ve Španělsku a v Itálii a měli tam all inklusive, hromady jídla a dokonalý servis. Myslím na těch dovolených. Co by ale člověk neudělal pro svou postavu, že? Takže jsem nastoupila na třítýdenní pobyt a doufala, že mi pomůžou.“

„Tři týdny, to bych dala, doufám,“ honilo se mi hlavou.

„V sanatoriu byl velmi přísný režim. Po celou dobu jsme nemohli ven z areálu. To abychom si snad náhodou nezašli někam na zákusek nebo pro kus žvance,“ sdělila Marta.

„Tak to bych ještě ušetřila,“ namítla jsem.

„No, ušetřila. Ráno jsme dostali rajče, v poledne rajče a papriku, ohřáté, bez tuku, bez vajíčka, bez uzeniny, bez masa. Takové lečo bez všeho důležitého. Blivajz odporný. To měl být oběd. No a o večeři nám řekli, že patří nepříteli, a tak nám dali plátek polystyrenu, nějaký třený sýr, případně nízkotučný tvaroh a zase rajče. To bylo všechno. Nakonec jsme měli takový hlad, že když náhodou změnili repertoár a dali nám výjimečně v neděli ke slavnostnímu „leču“ meruňku, vzpomněli jsme si na film Sedm hladových a jali se louskat pecky. Dopadlo to tak, že nám přestali ovoce s peckami dávat.“

Vzpomněla jsem si na onen film, a musela se usmát. Měla jsem ho ráda, nikdy jsem ale netušila, že děj filmu může být realitou, natož v dnešní době.

„A měli jste tam také někoho, u koho se dalo přilepšit?“

„Jistě, jedna zdravotní sestřička nám občas propašovala banán, případně i čokoládu. Bylo to ale tak drahé, že by sis za to pořídila bednu nejlepšího vína. Já na to rozhodně neměla. Prostředí bylo ale krásné.“

„No vidíš, aspoň to.“

„V zahradě byla spousta stromů, dokonce tam hnízdili nějací ptáci. Když jsem jednou narazila na hnízdo s ptačími vajíčky, dokonce jsem uvažovala, jak takové ptačí vajíčko asi chutná. No, málem jsem to ptačí hnízdo vyloupila.“

„To nemyslíš vážně?“ ptala jsem se s odporem.

„A kdyby jen to. Uprostřed parku bylo jezírko, a v něm plavali koi kapři. Jaký by byl takový jeden kapřík upečený s brambůrky?“

„No, asi nic moc, vždyť je to kapr okrasný, a navíc moc malý,“ pomyslela jsem si.

„Jo, holka, ty nevíš, co je hlad! Jednoho dne skutečně dva kapříci z jezírka zmizeli. Nikdo nevypátral, kde skončili. Určitě někomu v žaludku. Vždyť tam byli i chlapi, a krm chlapa rajčaty. Pravidelně se tam konaly rozcvičky, ráno, přes den i večer a jezdili jsme na rotopedu. K tomu běhání na běžícím pásu. Já snad oběhla zeměkouli, a to na pokraji vysílení z hladu.“

Při pomyšlení, že bych musela běhat, se mi malinko zhoupl žaludek. Plavu, jezdím na kole i chodím po horách. Ale běhat? Tak to ne!

Kamarádka mě vytrhla z přemýšlení: „Největším pozdvižením bylo, když někomu z města uletěl papoušek. Všude se objevily inzeráty, že se papouch hledá, a pár chlapů z léčebny začalo uvažovat o tom, jak takový papoušek asi chutná. Prý by si ho udělali na víně. Ti nejhladovější z nás si dokonce začali vyrábět sítě, aby ho chytili. Když papoušek několikrát přelétl i nad zahradou sanatoria, měli jsme dokonce zákaz vycházení. Abychom se nenudili, nahnali nás do tělocvičny a začali nás mučit tam.“

„Jak jde vidět, tak to ale zabralo a ty máš krásnou postavu,“ řekla jsem, přestože kdyby na mě nějaký lékař vyvíjel takový nátlak, asi bych se neudržela a bacila ho štanglí salámu. To, co by z něj zbylo, bych použila na „doktorskou fašírku“. Kdo ví, jak by taková fašírka z doktora asi chutnala?

Ale Marta se jen ošívala: „Kdepak, v sanatoriu jsem zhubla jen čtyři kila. Byla jsem nervózní, špatně jsem spala a z té drezury mi dokonce začaly vypadávat vlasy.“

„Ale teď vypadáš báječně. Určitě jsi zhubla víc, než jen čtyři kila.“

„To ano. Když jsem toto absolvovala, začala jsem si uvědomovat, že extrémní hladovění a stres ničemu nepomůžou. A tak jsem začala jíst pravidelně, cvičit doma a všude chodit pěšky. Ono to šlo pomalu, ale nakonec jsem to dokázala. Dnes mám třicet kilo dole, nového přítele a jsem spokojená.“

Asi měla pravdu. Uvědomila jsem si, že i když nejsem tolik obézní, jako byla Marta před návštěvou sanatoria a svou obrovskou proměnou, nikdy bych nechtěla podobnou léčebnou kúru podstoupit. To raději budu tlustá!

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete