Raději se vraťme k těm houbám. Tak toto je někdy z léta roku čtyřiašedesátého. Vedla se řeč o právě probíhající houbařské sezóně, líčil jsem výsledek víkendového zájezdu na Oravu - plné koše atp., do rozpravy se vmísil mladý vedoucí úseku, inženýr J.a jestli bych ho nemohl někdy vzít s sebou, že by vzal své auto a v sobotu, že by to bylo tak akorát. Tehdy byl benzin za pár šupů, houbařské terény začínaly za Čadcou a končily až za Oravskou přehradou. Dnes už nevím, kdo dostal ten geniální nápad, že vyjedeme hned po páteční ranní šichtě, pokud bude světlo, mrknem kolem, pak se prospíme v autě nebo pod širákem a ráno budeme docela určitě první v terénu, než dorazí očekávaná invaze Moravanů a Slezanů...
Domluveno, ujednáno, provedeno. Jak známe Murphyho zákony pana profesora Parkinsona, vždy se do perfektního plánu vloudí nějaká chybička. Ta naše začala návrhem, zajít na „jedno“ a něco pojíst v místní krčmě sympatické obce - byla to Oravská Lesná. „Boha jeho, veď je to náš pan inženýr,“ ozvalo se od jednoho obsazeného stolu. Zde nutné vysvětlení: Na šachtu se tak od října, po sklizni brambor a řepy, každoročně vracely ucelené party razičů důlních chodeb, tvořené právě pracovitými chlapy z Oravy, kteří přes zimní měsíce odvedli skutečně vynikající práci a vrátili se k obdělávání chudých políček zase na jaře zpět. Péči o děti a dobytek nechávali na ženách. No a část jedné této party byla právě ze zmíněné obce. Za chvíli zafungovaly venkovské tamtamy a „svého“ inženýra přišla pozdravit skoro celá parta. Byl jsem poznán i já - nejen poznán, ale i pozván: „No, vypijme si.“
Zkrátím to, rozcházeli jsme se - poněkud vratce - parta ke svým domovům, my k zaparkovanému autu s tím, že opravdu, ale opravdu vstaneme brzo ráno na ty houby. Vzbudili jsme se asi v deset dopoledne. Hlava jako střep, žízeň, že se o ni mohl jeden opřít, s bídou jsme se vypotáceli na první polanu nad obcí, pod ní stálo asi deset aut, značek FM, KI, OV, ba i nějaký ten CA - no hrůza a děs. Naprosto otráveně jsme se vrátili k prapříčině svého stavu, tedy krčmě, že si dáme aspoň nějakého „vyprošťováka“. U auta překvapení - u úctyhodného koše plného krásných hřibů vartovali dva, tak osmi-devítiletí klučíci. „Vraj, oco povedali, že figu borovů najdete, tak nás poslali, ať vám volačo prinesem.“ /Omlouvám se, asi to není úplně správně/. No, oco to naozaj dobre uhádol, byli jsme rozhodnutí, aby ta ostuda nebyla tak velká, stejně něco po cestě odkoupit od omladiny, nabízející své, tak říkajíc, přebytky... Přes zdráhání našich „spasitelů“ jsme je přece jen odměnili a jako jedni z prvních opouštěli tento, nejen na houby, pohostinný kraj...
Zapřisáhli jsme se, že o tom pomlčíme, stejně se to provalilo na podzim, když se naši milí „oraváci“ zase objevili na několikaměsíční práci. I když jsme pak ještě párkrát do „houbařského ráje“ zajeli, nikdy už to nebylo na noc, raději jsme si přivstali doma.
V posledních letech se už omezuji na kratší vzdálenosti, vezmu zavděk i vlakovou dopravou a když toho moc nenajdu, utěšuji se tím, že „jsem se aspoň pěkně prošel“. No a Vám, moji milí, moje milé, přeji hodně nejen houbařských, ale i loveckých, případně rybářských úspěchů. Tedy „lovu zdar“, „Petrův zdar“ a teď jsem v koncích - nevíte, jak se přeje houbařům?
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz