Hříčka náhody

Před sebou sešity studentů, v sobě vzpomínky na dobu před mnoha léty. To jsem stejnými chodbami již tehdy staré gymnaziální budovy běhávala podobně jako moji současní žáci i já se svými spolužáky. Byli různí. Malí, velcí, silní, tencí, chytří, méně chytří, ale byli, a tak je o kom psát.

Ruština, v té době druhý „rodný“ jazyk náš, navíc jeden z povinných maturitních předmětů, rozhodně nepatřila k předmětům, které bychom milovali. Spíše naopak. Každý den, kdy na nás čekalo 45 minut rozšiřování znalostí v této oblasti, byl pro nás utrpením. Soudružka profesorka měla velmi tichý hlas, takže jí nebylo příliš rozumět, když vysvětlovala novou látku. Navíc byla majitelkou neobyčejně křivého prstu (ukazoval na všechno, kromě nás) a ráda chodila do hodiny o nějakou tu minutu později. Nelibost vůči pedagožce sílila, a to přímo úměrně se zvyšujícím se počtem minut její nepřítomnosti v hodinách. Nedokončené učivo jsme si totiž byli nuceni doplňovat samostudiem. Hladina adrenalinu již pomalu opouštěla naše tělesné schránky, když se to stalo…

Byl pátek, navíc třináctého. Krásný slunný den přímo vybízel k návštěvě koupaliště, nás však čekala poslední vyučovací hodina. Jedna z těch, které vyučovala zmíněná profesorka.

náhoda Zvonek už utichl a hodinová ručička potměšile ukrajovala z naší pětačtyřicetiminutovky. Uplynulo pět minut. Ale katedra zela prázdnotou. Dalších pět minut bylo za námi. Stále nikdo nepřicházel. Čas se dral neúprosně dál kupředu…

A pak – z ničeho nic - z třídní masy neplnoletých zazněla věta, která určila další průběh veškerého dění: „Jde se domů!“

Šlo se. Množina plavčíků opouštějících loď však nebyla úplná. Dva lidské prvky se rozhodly vyčkat příchodu tlumočnice bratrského národa. Honza a Vláďa. Tajně asi doufali, že půjdou domů také, ale oficiálně, s pedagogickým požehnáním. Adolescent míní, ruštinářka mění…

„Zdrávstvujtě, rebjáta! Sadítěs!“ Následovalo neplánované zkoušení všech – tj. dvou přítomných studentů, nekonečný výklad nového učiva a …konečně vysvobozující crrrrrrrr!

To vše se ovšem dovídáme až po víkendu. Mladičká třídní profesorka stojí před námi, svou první třídou, a snaží se řešit nepříjemnou stávající situaci: „Děcka, neblbněte! Máte dva roky do maturity…Koukejte se domluvit s jazykářkou, kdy zameškanou hodinu nahradíte! Jo a počítejte s tím, že vaše počínání bude po zásluze odměněno.“ Konec. Tečka. Konec? Kdepak.

Dohra má trošku jinou podobu.

V průběhu několika týdnů se objevuje ve schránkách rodin všech utečenců obálka s hlavičkou školy. Obsahuje sdělení: „Vaší dceři /Vašemu synovi byla udělena důtka třídního profesora za jednu neomluvenou hodinu.“

Nevím, jaká byla reakce jinde, ale u nás sáhla ruka mateřská do založených úředních listin a poprvé se před mými zraky objevilo více než čtvrt století staré vysvědčení. Zdobilo ho známé jméno, pěkné známky a …

JEDNA NEOMLUVENÁ HODINA!!!!

Lenička07 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete