Hurvínek

Jsem už stará a nevím, jestli bych psa dochovala od štěněte.

„Vezmu si fenu z útulku, třeba tříletou, pětiletou, aby s ní nebylo už tolik práce, netrhala v bytě věci, ale byla ještě natolik mladá, abych s ní něco zažila,“ zařekla jsem se.

Po dvou týdnech jsem se konečně vydala do útulku. Měla jsem domluvenu návštěvu po telefonu, a tak věděli, že si jdu pro fenu. Jakmile se otevřela brána, vrhli se ke mně psi malí, větší i psí obřiska. Jediný pes odkulhal dál k plotu, odkud mě smutně pozoroval.

„Je zlý?“ zeptala jsem se.

„Myslíte tamtoho? Ne.“

Jak jsem se později dozvěděla, pejsek strávil v útulku dlouhých šest let. Měl zhruba devět, deset let a scházela mu jedna noha. Nejspíš se tak narodil. Podivně mu odstávaly uši a srst měl ježatou až hrůza. Ale ten pohled! Když jsem prošla zástupem pejsků, kteří se vrtěním ocásků a skákáním snažili upoutat mou pozornost až k němu, konečně ke mně vzhlédl. V jeho očích byla bolest. Ne bolest fyzická. Ten pes ale dobře věděl, že ve svém věku a při svém handicapu nemá mezi tolika zdravými a mladšími pejsky šanci. Zažil už stovky, možná tisíce návštěv. Možná v minulosti i on vrtěl ocáskem a snažil se tak získat nového pána. Možná i on, tak jako ostatní doufal. Doufal v milující náruč, teplý domov a v péči. Tolikrát byl ale zklamán. Už se nesnažil.

Přišla jsem až k němu a dala mu očichat svou dlaň. Ještě jednou se nevěřícně podíval. Jako by svým pohledem říkal: „Opravdu já? Nespletla ses?“

Objala jsem ho a on mi olízl tvář. Podívala jsem se na ostatní čtyřnožce. Ti všichni měli větší šanci, než právě pejsek bez nohy. Zvedla jsem psa do náručí. Opřel si hlavu o mé rameno.

„Myslíš, že bys se mnou šel?“ zašeptala jsem do plandavého psího ucha. Věnoval mi oddaný psí pohled a opět mi dal psí pusu. Byl to ale pes, a já přišla původně pro fenku.

„Vezmu si toho,“ řekla jsem muži v montérkách.

„Opravdu?“

Přikývla jsem, vypsali jsme formality a já už odcházela s ním. Ťapkal vedle mě a vůbec mu nevadilo, že je o nožku chudší. Domů jsem to měla dost daleko. Cestou jsme se stavili u řeky. Pes běhal po louce, pozoroval řeku a po očku si mě hlídal. „Pojď, ty můj Hurvínku,“ řekla jsem mu, když jsem chtěla pokračovat ke svému domovu.

To jméno mu zůstalo. Byl to ušatý psí pán, na kterém se příroda dost vyřádila. Co mu ovšem vzala na zevnějšku, přebohatě mu darovala uvnitř. Hurvínek byl oddaný a na mně závislý pes. Miloval děti a všechny lidi, kterým jsem natolik důvěřovala, že jsem je přivedla domů. Měl ale slabší srdíčko. Bral na něj léky a musela jsem ho při procházkách šetřit. Nikdo z nás ale není dokonalý...

S Hurvínkem jsem měla tu čest žít ještě tři roky, než se mu navždy srdíčko zastavilo. Vždy jsem říkala, že smrt ve spánku je jen pro vyvolené. Člověk i zvíře si ji musí zasloužit. Kdo jiný by si ale zasloužil takovou smrt víc, než můj Hurvínek? Večer, když jsme uléhali, přišel Hurvínek poprvé k mé hlavě, a tam usnul. Obvykle spával u mých nohou, občas si lehl i do pelechu, který ležel na gauči. Ten večer se ale silně tiskl k mému obličeji. Než usnul, díval se mi upřeně do očí, a já ho hladila po jeho chundelaté hlavičce, jako bych tušila, že to je jedna z posledních možností. K ránu jsem se pak probudila. Ležel mi hrudníkem na ruce a spal. Cítila jsem, jak jeho srdíčko klepe víc a víc pomalu, až se úplně zastavilo. Hurvínek usnul spánkem, z kterého se už neprobudí. Věděla jsem, co přijde, už asi měsíc od paní veterinářky. Informovala mě o tom, že Hurvínkovo srdíčko už nezvládá a může se zastavit každým okamžikem. A najednou to bylo tady. Ač jsem byla informována předem, najednou bylo vše kolem mě mokré. Hurvínkova hlavička byla zalita proudem mých slz. Na TO prostě nemůžete být tak úplně připraveni. Přenesla jsem ještě teplé zvířecí tělo do pelíšku, zabalila ho do deky a zapálila Hurvínkovi svíčku.

Ráno mi kamarád pomohl Hurvínka na chatě zakopat. A tak na mém soukromém psím hřbitůvku odpočívá už i on.

Odpočívá tu fena malamuta Jája, jezevčice Lisa, divoká Eimi a Mánička i s Hurvínkem.

Dalšího pejska si už asi nepořídím. Nechci, aby se po mé smrti ocitl v útulku. Pokud ale, měla bych jen jediný konkrétní požadavek, a to psa bez šance. Zjistila jsem, že i pes, který vypadá, že nemá šanci, může dát tolik lásky a po svém odchodu může tolik chybět. A právě starý a nemocný pes tuší, že člověk, který ho přijme, je možná jeho poslední a jediná opravdová šance…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10