Asi před patnácti léty dostala moje tchyně od souseda housátko. Byla to láska na první pohled, teda ze strany tchyně, housátku to celkem asi bylo jedno, ale určitě bylo hodně spokojené, takový komfort by jinde nemělo. Spinkalo v kuchyni, dostávalo to nejlepší papáníčko a křišťálovou vodičku. Vyrostla pěkná mladá husička a naše babi usoudila, že jí samotné musí být smutno, a tak jí pořídila kámošku.

Na manželovu námitku, že husu stejně sníme na posvícení, reagovala tchyně opravdu ale velmi zlým pohledem. Pořád husičky opečovávala, a když se jí zdálo, že stále nejsou dost šťastné, pořídila jim housera. A tak to šlo pořád dokola. Přikoupila další husy, další housery, časem pořídila líheň, a začal velkochov. Manžel už o pečínku ani nestál, spočítal si, že když vezme v úvahu cenu housátek, krmiva, vody, energie, a v neposlední řadě i času, zjistil, že by sváteční vypečená husička byla třikrát dražší než v obchodě. Nehledě k tomu, že by tchyně ztrátu byť jen jediné své schovanky nemusela přežít. A tak jsme měli na zahradě stádo (tedy pardón hejno) hus.

Nic proti tomu, kdyby byly v nějaké ohradě, nosila se jim jenom voda a krmení a byl by od nich pokoj, ale naše husy směly být všude. Na dvoře, po celé zahradě, a když se dostaly na záhony, taky žádné neštěstí, teda ne pro babičku, nám to celkem vadilo, že sežraly veškerou úrodu všeho, co stihlo dozrát.  Často jsem se děsila toho, že přijdu do obýváku, husa bude sedět v křesle s cigárem a řekne si o kafe. A tak jsme pomalu začali husy nenávidět, a čím víc jsme jich měli plné zuby, tím víc je tchyně milovala, šišlala na ně, chovala je, div jim před spaním nečetla pohádky.

Zahrada zničená, všude plůtky a ohrádky, ve snaze udržet ty mrchy aspoň chvilku pohromadě. Ale nakonec tchyně sama uznala, že musí chov zrušit. Sama na to už nestačila a my jsme se po létě vraceli zpět domů do Prahy. Husičky teda rozprodala a dvě největší a nejkrásnější nechala na posvícení. Samozřejmě, že se s každou srdceryvně rozloučila. Jejich peří sedrala naší dcerce (tenkrát 4leté) do výbavy.

Na toto posvícení jsme se všichni těšili, domácí husí pečínka, to je přece jenom vzácnost a bude to náramná dobrota. A byla. Na pohled byly husinky jako malované, ale ukousnout se téměř nedaly, ať jsme dělaly, co dělaly, husy byly pořád tvrdé. Naše téměř volně žijící biohusy totiž lítáním po celé zahradě nabraly svalovou hmotu a byly téměř bez tuku. Doktor Cajhamlová by asi měla radost, ale dokonce i naše babi se zařekla, že už nikdy žádnou drůbež chovat nebude. Nedávno jí však soused přinesl ukázat malé kachňátko...

Autor:martinnatr