Učitelka Kvítková vychází se svými páťáky branou Svatovítské katedrály na nádvoří. Počítá svěřence, zda se jí v těch rozlehlých prostorách některý nezatoulal. Najednou se nejstarší z nich, dvanáctiletý František, zeptá: „Paní učitelko, kdo to vlastně byl ten svatý Vít? Kvítková se na okamžik zarazila. Pak hrdinně prohlásila: „A to bude, děti, právě váš domácí úkol. Čeká vás totiž detektivní pátrání. Napíšete přes víkend slohovou práci, co jste kde zjistili nebo zaslechli o svatém Vítovi. Kdo splní úkol, tomu zlepším o stupeň známku z českého jazyka."

Významně se přitom podívala na Františka. Ten to pochopil jako svou poslední šanci, neboť mu hrozil reparát z češtiny. Rozhodl se jít za babičkou. Musel akci provést tajně. Rodina se totiž styděla za její důvěrné styky s bezdomovci, kteří staré paní jako správní trampové přezdívali Hvězda Brd. Hvězda Brd se Františkovi jednou pochlubila, že starý pan farář je její přítel od listopadu roku 1986, kdy vykradli kostel v Lesní ulici. Dodala ještě tajuplně, že tam tenkrát bydlela a kostelník Havran že ji miloval. František byl tehdy při tom důvěrném rozhovoru s babičkou moc malý a špatně celou záležitost pochopil.  

Svěřil se matce, že jejich kostel tenkrát vykradli kostelník s babičkou, ale babička že to řekla panu faráři, a ten byl rád. Matka se strašně rozzlobila. Hrozila, že tu bábu dá zavřít do ústavu, neboť dělá rodině ostudu. Otec se tomu jenom smál. Byl však zajedno s matkou, aby se Franta s babičkou raději nestýkal, bude to tak lepší. Babička ovšem kvůli svým zajímavým vyprávěnkám vnuka nesmírně přitahovala. A teď ho mohla zachránit. Udělal svým přáním Hvězdě Brd radost. Hodlala se totiž zrovna počtvrté provdat za bezdomovce Pabla, aby ten měl po její smrti kde bydlet. Rozhodla se tentokrát pro církevní sňatek. A tak spojí vyřízení svatby a Františkovu slohovou práci s jednou návštěvou na faře. Hospodyně ale nechtěla Hvězdu Brd ke starému faráři pustit. Že je nemocný a že spí a ať to Koláčková řekne jí, co chce. Když slyšela o chystané svatbě s Pablem, posupně ji odbyla – pan farář už je v penzi a v kostele neoddává. Koláčková prohlásila, že stačí, když ji s Pablem oddá na faře. Kuchařka se zachmuřila ještě víc – její pán a velitel už v penzi nemá přístup k matrice – a vůbec – ať s tím jde za evangelickým farářem. Ten si třeba dá říct. Hvězda Brd byla naštvaná, a chtěla přece za panem farářem, ať napíše pro chudáka kluka tu práci o svatém Vítovi. Hospodyně si vzpomněla, že pan farář má v pracovně spoustu knížek o svatých patronech. Řekla Koláčkové, že tu práci bude mít, ať si pro ni přijde, ale do hospody. Ona sama ji tam donese ve tři odpoledne. Hvězda Brd odešla za evangelickým farářem. Hospodyně Machová potichu prošla kolem spícího důstojného pána a v jeho knihovně začala s pátráním po svatém patronu země české – a nemohla ho najít.  
 
„Mařenko, co mi tam přehazujete ty knížky?“ ozvalo se z gauče káravě. „Já se v tom pak nevyznám!“ Machová se lekla. Přiznala se, že opsat pár vět o svatém Vítovi z knihy umí taky sama a nechtěla kvůli tomu pana faráře budit. Jde o slohovou práci pro školáka o svatém Vítovi. „Ale toho přece nemůžete hledat mezi českými svatými,“ zlobí se páter, „byl to Sicilián.“ „Támhle v tom fochu, v Lexikonu für Theologie und Kirche, ho najdete, bude to ten desátý svazek!“ „Vždyť je to německy!“ děsí se kuchařka. „Měla jste snad ve škole němčinu, ne? Tak z toho vypište klukovi pár slov!... Ale sedněte si s tím tady u stolu, v kuchyni byste mi to umastila!“ Brzy se mu však zželelo vzdychající Machové. Vzal knihu a prý: „Pište!...Svatý Vít byl jedním z prvních dětských mučedníků… o jeho existenci netřeba pochybovat, i když zprávy očitých svědků chybí… žil na výběžku ostrova Mazzara del Valla v době, kdy císař Dioklecián začal pronásledovat křesťany, což bylo těsně na začátku čtvrtého století… se svým vychovatelem Modestem a chůvou Krescencií byl odeslán do Říma, tam jeho stopy mizí…“

Machová protestuje, že se tam musí napsat, jak svatého Víta umučili. Pan Farář se chce dívat na fotbal a hájí se, že do té práce nebudou psát nějaké dohady, a ať už tam napíše jen jak se Vítovy ostatky dostaly za sv. Václava a potom za Karla IV. do Čech. „Stejně,“ dodal jakoby pro sebe, „se jejich pravost nedá dokázat…“ „Vy jako byste ani nebyl velebný pán,“ řekla zpupně Machová. „Víte co? Dívejte se na fotbal a půjčte mi tu bichli a ten velkej slovník. Já tomu dítěti napíšu zajímavej sloh tak, aby to nebyla nuda a kluk dostal jedničku…“ Pan farář si smutně pomyslel, že si Mařenka na něj ke stáru moc dovoluje, ale už začínal fotbal, a tak řekl, že si nad tím slohem myje ruce. Machová při fotbale odmítla psát. Odnesla knihy do kuchyně. Zjistila si a také domyslila, že Víta nutil jeho vlastní otec Hylas k odpadnutí od víry. Podlý císař Dioklecián, i když mu Vít zázračně vyléčil synka z posedlosti ďáblem, odsoudil téhož k umučení a vhození do kádě s vroucím olejem. Taky do té kádě měli vhodit služebnictvo Modesta a Krescencii za to, že Víta ke křesťanství naváděli… Naštěstí je všechny tři zachránil anděl. Ve slovníku ještě rozluštila: „Nicméně měli brzy na to zemřít“. Dál byl text pro kuchařku zcela nesrozumitelný, a tak napsala z vlastní iniciativy: „Anděl už pak musel do nebe a přestal je hlídat. Dioklecián je znova jal, do té kádě je nakonec hodili všechny tři, a tím se stal Vít mučedníkem, a služebnictvo taky….“ Tak, a teď je to správně akční, usoudila. Dopsala ještě podle knihy, že svatý Vít je patronem lékárníků, horníků, výrobců piva a hospodských, dále i herců, vinařů, hluchých i němých. A že je znázorňován jako chlapec s palmou, knihou, havranem nebo orlem, ale taky s kohoutem. Byla sama se sebou velmi spokojena. Přepsala práci načisto a ve tři odpoledne s ní šla do hospody. Bála se totiž, aby Hvězda Brd zas nezvonila na faře.                                                                                                                    V hospodě byl z bezdomovců jenom Joe a chtěl na Machové deset korun. Hospodyně mu je nechtěla dát. Zlobila se, že je Koláčková nedochvilná, tak položila obálku hospodskému na pult a požádala ho, aby ji předal Hvězdě Brd, až přijde, ona že má doma práci. Když hospodský točil pivo, Joe mu obálku z pultu vzal. Hvězda Brd provázená Pablem se objevila pár minut na to a shání se po farské kuchařce. Obálku má Joe a chce za ni kilo. Hvězda Brd zuří, že je to pro dvanáctiletého školáka od pana faráře, a Joe že to ukradl na chlast. Hospodský řve, ať Joe obálku navrátí, a Joe utíká pryč i se slohem o svatém Vítu. Hvězda Brd zvoní na faře. Když kuchařka vystrčila hlavu, Koláčková na ni křičí něco o úmluvě mezi čestnými lidmi o dodání materiálů o svatém Vítovi, avšak Machová porušila tuto úmluvu a dala je Joeovi, lháři, zlodějovi a vyvrhelovi rodiny Havranů, kterýžto chtěl za ně stovku! A starý Havran, dávno zesnulý kostelník, ji miloval! A pan farář že je její přítel a tohle si od jeho kuchařky nezasloužila! Machová se zalekla, že velebný pán Hvězdu Brd uslyší, a honem jí nesla koncept slohové práce o svatém Vítu! Pan farář naštěstí poslouchal fotbal a celý incident vůbec nezaznamenal, ani to, že Hvězda Brd i po dodání materiálů prohlásila ke kuchařce Machové: „Hříchy dělají lidé, ale zvířata jsou bez hříchů. Já bych chtěla být zvířetem! Protože se chová líp než člověk. Vy jste toho příklad!“ Machová se zarazila. Chtěla se zeptat Koláčkové, jestli ji označuje za zvíře, že jí napsala pro kluka tu práci, nebo za člověka, co páše hříchy, ale Hvězda Brd už odchází s Pablem v závěsu. Za týden volal důstojnému pánu jeho dobrý přítel, evangelický farář, a prosil o vysvětlení, proč k němu pan bratr přeexpedoval jistou paní Koláčkovou a jejího druha. Dotyční ho žádali o vstup do svátosti manželství, a za účelem toho o konverzi k evangelické víře…

On, evangelický kněz, nechápe, proč současně pana bratra velebili za krásnou slohovou práci o svatém Vítu, za niž jistý školák, František Koláček, dostal jedničku s hvězdičkou. Důstojný pan bratr mu doporučil vyčkat, neboť potřebné papíry ti dva stejně nedonesou. Autorství práce o svatém Vítu pak rozhodně odmítá a se svou hospodyní si bude muset vážně promluvit. Srdečně se rozloučil s panem bratrem a povzdechl si pro sebe „Chudák Vít!“