Hypotéka aneb byt spadlý z nebe

Můj syn vyrostl, vystudoval nejdříve střední školu a pak vysokou. Už na střední škole se rozhodl žít sám, jen s kamarádem, a tak si pronajali malý byt. Syn ho hradil částečně ze svého sirotčího důchodu po svém otci, z větší části jsem mu ale pomáhala já. Byla jsem si vědoma toho, že kdyby žil u mě a studoval, měla bych povinnost ho živit. Petr byl ale hodně samostatný.

Věděl, že jsem v životě dělala vše pro to, abychom se oba měli dobře. Už když byl přijat na vysokou školu, našel si přítelkyni. Brzy s ní chtěl žít. A tak vyměnil kamaráda za holku. Odstěhoval se z jednoho malého bytu do jiného, kde s ním Vlaďka žije. Vlaďka byla také studentka. Seznámili se na půdě školy, a protože chtěli spolu žít, oba začali při vysoké brigádně pracovat. Vlaďka si našla práci v provozovně rychlého občerstvení, Petr získal příjemnou práci na auto myčce. Jeho prací bylo vlastně jen mačkání tlačítek, a tak se mohl často i při práci věnovat učení. To mu vyhovovalo.

Když Petr s Vlaďkou ukončili studia a pyšnili se titulem před jménem, našli si oba stálou práci. Petr pracuje v kanceláři nadnárodní společnosti, Vlaďka jen na zkrácený úvazek dochází dělat účetnictví jedné mateřské školce. A tak Petr vydělává mnohem víc než Vlaďka. Většina výdajů za bydlení je na synovi. Musel se tak prakticky postarat hned od začátku o dva lidi. Byla to ale jeho volba, a tak si nestěžuje. Má vysoký plat.

Po několika letech, kdy ti dva spolu žili, si začali stěžovat na bydlení. Končila jim podnájemní smlouva a Petr už nechtěl vrážet peníze do cizího bytu. „Příští rok se nám nájem zvýší o inflaci. A energie jsou taky drahé,“ říkal, jako bych to nevěděla. Každému se zvyšují výdaje na bydlení, teplo, vodu, elektřinu, plyn i na jídlo. Nikdo se z oprátky s názvem zdražování nevyvlekl. „A co chceš dělat?“ zajímalo mě. „No, já bych radši koupil byt.“

Zalapala jsem po dechu. Tak on chce koupit byt! Za co? Na to jsem se ani nemusela ptát. Syn začal spřádat své sny o hypotéce. „Ale i kdybys měl byt, i kdybys ho třeba vyhrál, tak stejně musíš platit, platit a platit. Musíš přispívat na vše, pokud nemáš vlastní dům. Na opravy, na vodu i elektřinu. V domě to platíš taky, jenom najednou, když se něco pokazí a ani tam nebudeš svítit a pouštět vodu zdarma. A pokud si pořídíš hypotéku, o čemž pochybuji, že ti ji dají, když Vlaďka nemá téměř žádné příjmy a vše táhneš ty sám, tak jak zaplatíš pravidelné splátky hypotéky a ještě bydlení?“

„No, já myslel, že kdyby mi třeba půjčil děda…“ Syn věděl, že můj otec, jeho dědeček, tvrdě pracoval, a hlavně šetřil. „Řekneš mu o tom?“ naléhal. Kývla jsem, ale nadšená jsem nebyla. Kdy naposledy si Petr vzpomněl na svého dědu? To už si ani nepamatuji. Celé roky jsem čas od času poslala Petrovi nějaké ty peníze. Když se stěhoval, když chtěl lednici, a pak novou, pračku, dvoulůžko. Na vše jsem mu svým dílem přispěla. Za ty roky jsem mu neposílala několik desítek tisíc, možná hodně přes sto. A teď chce zase? Mohla bych mu půjčit základní kapitál. Bylo by to ale, jako bych mu peníze opět dala.

Stejný názor měl i můj otec. „Vždyť jsem starý! Kdy mi to splatí?“ Chápala jsem ho. Kdykoli nabídl svému vnukovi něco ze své domácnosti, co už nepotřeboval, syn jen mávl rukou. Proč by měl starý hrnec, když si může koupit rovnou sadu těch nejdražších a nových? Proč má nosit obyčejné tenisky, které si jeho děda koupil bez zkoušení, a bohužel mu jsou malé? On si koupí lepší, značkové, ale také mnohem dražší. A tak jsme mu odmítli půjčit na hypotéku, o které jsme byli přesvědčeni, že by ji neměl z čeho splácet a jen by mu komplikovala život.

„Počkej ještě, šetři, a zkus to třeba za rok. Teď máte kde bydlet. Když přijdeš s tím, že máš část našetřeno, sama ti něco půjčím,“ navrhla jsem mu. Syn kývl, nezdál se mi ale být přesvědčený.

„Až přijdou exekutoři, nebo vymahači, a budou chtít splátky, přijdete jak o byt, tak o úspory i o všechny věci, co máte,“ upozornila jsem syna. Ještě nedávno chtěl auto. To ještě studoval. Neuvědomoval si, že to jsou výdaje navíc. Před několika měsíci si koupil filtr na vodu a čističku vzduchu. „Proč?“ zajímalo mě. „Víš, jak je u nás špinavý vzduch? A voda?“ „Stejná, jako u nás. Vždyť bydlíš od rodného města dvacet kilometrů,“ upozornila jsem svého potomka. „Kdo by tu vodu pil?“

Tu vodu piju já, mí rodiče, sousedé a celý dosavadní život, než se odstěhoval, ji pil také můj syn, a to byl ještě dítě. Vodu do našeho města získávají vodárny ze stejné přehrady jako vodu do města, kde můj syn žije. On ale musel mít filtr. A čističku vzduchu! Stejně vyjde z bytu na ulici, kde mu už vzduch čistička nevyčistí. Většinu dne tráví v zaměstnání. Domů chodí prakticky jen spát. Naopak, jsem přesvědčená, že střídáním domácího vyčištěného ovzduší a ovzduší všude jinde imunita trpí. Raději jsem ale nic neříkala.

Divila jsem se ale, když jsem syna nedávno nečekaně navštívila. Byl celý nervózní. Vlaďka byla tehdy u kamarádek. Syn mě přijal, tvrdil ale, že nemá moc času. Brzy jsem pochopila, proč není z mé návštěvy nadšený. Nejdřív zazvonil jeden poslíček a přivezl mu pizzu. Zaplatil, dal spropitné a rozpačitě mi nabídl část pizzy z krabice. Odmítla jsem. Když se pak malinko vzdálil, zjistila jsem, že mimo pizzy platil i krabici, ale také donášku do domu, která činila padesát korun. To už není zdarma? Ani jsem si nemohla vzpomenout, kdy jsem naposledy měla pizzu od poslíčka. Dokonce i v pizzerii jsem byla naposledy, když mě před rokem pozval spolužák ze školy. Já sama si to nekoupím, i když mi to také chutná. Když mám chuť, upeču si domácí. A kdybych náhodou umírala touhou po té kupované, půjdu si ji koupit do provozovny a zaplatím jen za pizzu a za krabici.

Když už jsem byla na odchodu, zazvonil opět někdo u dveří. Byla to donášková služba. Nechápala jsem, proč si nechává syn donášet nákup až domů? Je snad zdravý, nohy mu slouží a dělí nás víc než dvacet let věku. Já si chodím na nákup všude po městě a nosím ho v rukách bez problémů. „Vždyť to stojí jen šedesát korun,“ řekl syn. Šedesát korun! Páni! Tak já vlastně každou cestou do obchodu šetřím šedesát korun! Měla bych být v balíku! Ač se to synovi nelíbilo, podívala jsem se na účet, který mu vypadl z tašky, když vytahoval mléko, chléb, bagetky, pár jogurtů, drahý salám, který vůbec nekupuji a vajíčka. Vždyť ty ceny byly o třetinu vyšší, než za kolik běžně nakupuji!

„To nesmíš tak brát. Někdy jsou zase ceny v akci,“ poučil mě syn.

Ano, tak to je i v obchodě. Proto když jsou v akci vejce, koupím si jich tolik, aby mi vydržely do další akce. Stejně to je s mlékem a dalšími potravinami, které vydrží. Jogurty dnes jsou také trvanlivé, no a pro pečivo si zajdu procházkou každý den. Není to problém, natáhnout nohy a po práci se projít, protože i já ještě pracuji. Na nákup si ale najdu vždy čas. Musím. Přece nebudu platit několikrát v týdnu šedesát korun za něco, co si můžu udělat sama? Syn má potraviny cestou z práce, nemusí ani zacházet.

Už jsem se u syna nezdržela. Dala jsem mu radu, a ta je mnohdy cennější, než dávat peníze. Až se naučí maličko šetřit a obejde se bez zbytečností, může uvažovat o hypotéce. Jistě ji bude moct hradit i ze svých příjmů, za rok, nebo malinko později. Je vysokoškolsky vzdělaný, tak ať si spočítá, kolik dá ročně za své „pouze“ šedesátikorunové nákupy, přičte cenu za poslíčka s pizzou a klidně i různé čističky, filtry a další zbytečnosti, bez kterých se dá klidně žít. Byty totiž nepadají z nebe a nespadly ani mně a mým rodičům.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete