I nemocní jsou lidé

Umím s lidmi soucítit, ale moc prožívám jejich bolest. Nemoc druhých beru jako své osobní selhání, jejich trápení bolí i mě. Hned první den, kdy jsem nastoupila, jsem volala svému předchozímu zaměstnavateli. Rozbrečela jsem se do telefonu a prosila ho, ať mě zachrání, že nedokážu pracovat v takovém zařízení. „Věděla jste, kam odcházíte,“ řekl mi tenkrát. „Lituji, mám plno.“

To, že zde umírají lidé a že se tu trápím, jsem už asi mluvila pouze do zavěšeného telefonu.

Dlouho jsem v zařízení nezůstala. Přesto jsem zde zažila něco neopakovatelného.

Byl zde mladík jménem Vít. Měl něco kolem dvaceti let. Byl duševně zaostalý a rodina ho zde odložila. Téměř nikdo ho zde nenavštěvoval. Byl zlý k ostatním, křičel, házel nádobím po sestrách a úmyslně se během dne několikrát pokálel a počůral. Všichni se ho báli. Přitom to byl celkem pohledný mladík, odhlédneme-li od jeho bezděčných pohybů a divných skřeků, které vydával.

„Už ho tu nezvládáme. Budete si ho muset asi vzít, umístit ho v některém z nemocničních zařízení. My nejsme na tak těžké klienty přizpůsobeni. Ostatně, nejsme ani nemocničním zařízením. Jsme ubytovací zařízení.“ Slyšela jsem jednou, jak ředitelka telefonuje s Vítkovou rodinou. Ta o mladíka očividně nejevila velký zájem. Bylo mi kluka líto, ale nemohla jsem už nic dělat.

Jednoho dne, Vítek byl ještě v našem zařízení, přišel údržbář a v náručí nesl malé kotě.

„Co s ním? Našel jsem ho v kotelně. Je mi líto ho utopit nebo jinak sprovodit ze světa. Už jsem ho třikrát odvezl za město, a Macek se vždy vrátil,“ oznámil údržbář ředitelce. Snad doufal, že si kočku vezme sama ředitelka, sociální pracovnice, nebo někdo z personálu.

„Nechcete náhodou kočku?“ zeptala se mě ředitelka.

Koťátko bylo nádherné. Já ale nemám ke kočkám vztah a doma mám už psa.

„Nemůžu,“ odmítla jsem s lítostí.

V zařízení jsou povoleni drobní zvířecí miláčci. Tím se tento ústav liší od ostatních. Není jich tu moc, klienti mají co dělat sami se sebou, ale pár lehce postižených klientů tu má papouška, jedna paní dokonce činčilu. Pravidelně se zde pořádají canisterapie. A tak toho údržbáře napadlo projít se s kotětem chodbou ústavu. Když míjel agresivního Vítka, chlapec se usmál a šáhl po kotěti.

„No, tebe jsem zrovna nemyslel,“ pronesl údržbář víc pro sebe. Vítek se ale kotěte nechtěl vzdát. Přivinul si ho k tělu a začal se o kočičku starat. Přestal být zlý na personál a přestal i s dalším problémovým chováním. A myslím, že kočka našla své místo a s Vítkem už zůstane. Láskou polepšený Vítek mohl v zařízení zůstat.

Vzpomenu ještě pana Františka. Ten právě trpí Alzheimerovou chorobou. Pamatuje si sotva své vlastní jméno, ale někdy ani na to nereaguje. Často zapomíná, kde vlastně je a sám netrefí ani na záchod. Nedokáže si vybavit, co řekl před pár minutami. Jednou se zatoulal na cizí, sousední, pokoj, a v zoufalství, že nenašel na polštáři svého plyšového medvídka, s kterým spává, se rozplakal. Ovšem dvakrát týdně se s ním děje zázrak. Neumím si to vysvětlit, ale pokaždé, když ho přijde jeho žena na pár okamžiků navštívit, vítá ji slovy: „Vítej, milovaná Anno.“ Když pak jeho manželka odejde, nepamatuje si, kdo je Anna a že je dokonce ženat. Nejspíš to bude láska, která přichází s jeho ženou. A proto ho manželka neopouští a vždy si najde chvíli na návštěvu.

Na začátku jsem si myslela, že v zařízení najdu jen beznaděj a umírání. Ale přesvědčila jsem se, že i zde žije láska, cit a porozumění…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10