Ideály

Mladí lidé mají spoustu ideálů, žijí často představou, co všechno dokáží a že jim svět leží u nohou. Některým se to splní, ale těch je jen velmi malé procento, další si protrpí trpké zklamání, většina se smíří s tím, co jim bylo dáno do vínku, a někteří se litují a mají pocit, že jim bylo ukřivděno. Jistě by dokázali více, kdyby jim přálo štěstí.

Coby mladá slečinka jsem se viděla přinejmenším právničkou, bojující proti všem, nebo významnou archeoložkou, jejíž nálezy otočí koly vědění světa.

Dnes se pouze usmívám nad vlastní naivitou.

Až dospěje člověk do věku, kdy se přestane dívat na svět přes růžové brýle, pochopí teprve, jak byl hloupý a neviděl podmínky reálně.

Jako mladá jsem odmítala vzít na vědomí, že jsem zdravotně handicapovaná, naše rodina tehdy byla politicky nespolehlivá, a to, že jsem se dobře učila, mi stejně k ničemu nebylo. Tehdy existovaly posudkové komise, kde rozhodovali o nás bez nás a žádnou diskuzi nepřipustili. Takže se usnesli, že mohu studovat pouze ekonomickou školu a vyučení nepřichází v úvahu, vzhledem k mým ochrnutým končetinám.

Doma jsem to oplakala, jenže jaké bylo zděšení rodičů, když po přijímacích zkouškách přišel dopis, kde stálo: Pro velký počet uchazečů nebyla přijata! Bylo mi to celkem jedno, nechtěla jsem vidět dál, prostě hloupé děcko.

Ve škole učitelé nechápavě kroutili hlavou, to ovšem tehdy netušili, že tehdejší ředitel mi do posudku napsal, že nedoporučuje moje studium z důvodů politických a náboženských - to jsem zjistila až po letech.

Teď teprve začaly starosti, nakonec jsem byla přijata na dvouletou ekonomku, kde zejména profesor z psaní strojem nechápal, co já mohu dělat na škole pro písařky. Porušil asi všechny učební předpisy, vyvolal si mne ze třídy a řekl mi: „Vidím na vás, jak přímo při psaní trpíte a stejně máte rychlost na pětku. Uděláme to jinak, pište pouze tou lepší rukou, psaní naslepo pusťte z hlavy, ale musíte mít přesnost na výbornou, jinak vám tu trojku dát nemohu. I když správně bych měl dát čtverku, jenže to bych vám zkazil prospěch.“

Zřejmě o mně kantoři debatovali, a tak se snažili a pomáhali mi i s mou velkou nedoslýchavostí. Díky jejich pochopení jsem vystudovala a právě třídní profesor mi dal nakonec přečíst ten posudek.

Škola mě zoufale nebavila, nejvíce jsem trpěla při hodinách účetnictví, nic mi neříkalo žádné má dáti, dal, a slova rozvaha, aktíva a pasíva mi zněla jako z cizí planety. Takže žádné přemlouvání kantorů, abych si udělala rozdílové zkoušky a přešla na čtyřleté studium, nepomáhalo, zbytečně házeli hrách na stěnu. Když nemohu studovat, o co mám zájem, půjdu do práce.

Dokonce i tehdy byl problém bez známostí najít práci, kterou bych mohla dělat, sekretářku jednoho ředitele jsem dělala dva týdny. Potom si nechal zavolat mého otce, dokonce ani do očí mi to ten zbabělec neřekl, tátovi naznačil, že neslyším a tak přece nemohu telefonovat. Dodnes jsem nepochopila, proč tam měl tři sekretářky, když ty dvě byly po celé dny zašité s kafíčkem a cigaretou a všechnu práci jsem dělala sama. Nikdy jsem neodešla od rozdělané práce, ale měl pravdu, telefon jsem opravdu neslyšela. Tatínek přišel za mnou, řekl, abych si sbalila věci, a byla jsem bez práce.

Později se táty ptal jeden inženýr od nás z vesnice, proč tam už nedělám. Když mu otec řekl, že jsem nebyla pro soudruha ředitele reprezentativní, jen nevěřícně kroutil hlavou, protože to prý byly jediné dva týdny, kdy měli všechno uděláno a bez chyby, jenže byl příliš malý pán, aby mi pomohl.

Skončila jsem, světe zboř se, jako provozní účetní v družstvu invalidů, a to, co mi ve škole nic neříkalo, se mi stalo celoživotním chlebem. Naučila jsem se mít svoji práci ráda a vlastně se mi splnil další sen, mohla jsem pomáhat a radit lidem, kteří na tom byli ještě hůře než já.

Od té doby již dávno nejsem u stejného zaměstnavatele, ale s výjimkou jediného pokusu pracovat mezi zdravými lidmi, pracuji vždy v organizacích zaměstnávající různě postižené lidi a té účetní jsem se již nikdy nezbavila.

Často doma sedím nad hromadami sestav či různými výkazy a z legrace říkám, že v příštím životě se chci narodit jako státní úředník. Ale moc dobře vím, že bych nedokázala předstírat práci.

Takže nezáživný školní předmět se stal v praxi mým koníčkem. Není to práce, kterou může dělat každý, i k ni je třeba mít buňky!

Jsem tedy ukázkovým příkladem toho, jak dokáže člověk být spokojený s tím, co dělá, a nestěžuji si. Naopak připadám mnohým jako „magor“, že si stále vystřihuji či tisknu nové změny zákonů.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10