V úterý 7. února 2012 oslaví skladatel, textař, hráč na bendžo a zpěvák Ivan Mládek sedmdesáté narozeniny. Při této příležitosti se fanoušci dočkají vydání bilančního 3CD s příznačným názvem Jožin z bažin, kde bude kromě této populární hitovky dalších 80 písní.

Trojalbum je s typickou nadsázkou Ivana Mládka rozděleno do tří částí: na písně, které umí nazpaměť, na ty, které si matně pamatuje, a na sestavu skladeb, o kterých už ani netuší, zda jsou vůbec jeho. Věřit mu ale nesmíte, protože celý komplet je bohatě zaplněn od začátku do konce jednou slavnou či přinejmenším zcela povědomou melodií za druhou.

Ivan Mládek převzal 1. února v klubu Limonádový Joe Diamantovou desku za 1 507 200 prodaných hudebních nosičů.

Někdy v polovině sedmdesátých let minulého století v Lucerně přebíral Banjo Band Ivana Mládka výroční cenu časopisu Melodie; tam někde začal váš raketový vzestup?
Asi ano, to jsme začínali být hodně populární – pro nás dost překvapivě. První písničky jsme natočili v roce 1973 a do povědomí jsme se dostali díky rozhlasu. Hrál nás tenkrát denně, každý měsíc jsme měli natáčecí frekvenci, během které jsme přitočili dvě nové věci – a rádio je hned zase hrálo. Televize o nás zpočátku moc zájem neměla, ale po oné popularizaci v rádiu nás nakonec také oslovila. Začalo to nějakým Silvestrem, pak nás zvali do různých estrád, pořadů Chvíle pro písničku a dalších.

Nikdy jste se netajil svými jazzovými kořeny a láskou k téhle hudbě...
Z dixielandu jsme vyšli, tuhle muziku jsme začali hrát veřejně a často dokonce i za peníze. Bylo nám ale jasné, že s jazzem moc neprorazíme, a tak jsme s Banjo Bandem začali tuto hudbu provozovat a nevědomky i popularizovat trochu oklikou. Vlastně jsme lidem „vnucovali“ dixieland a využívali k tomu písniček zpočátku braných jako nutné zlo. Později jsme ještě ve spojení s mluveným slovem vytvořili útvar, který byl stravitelný pro většinu lidí.

Většinu písniček jste zpíval vy; podle jakého klíče jste nechával některé
písně zpívat své kolegy?
Šlo o zpestření naší produkce. Kdybych všechny kousky zpíval jenom já, lidi by naše produkce začala unavovat. Nebyl problém, moji kolegové z Banjo Bandu Petr Kaňkovský, Géza Gerendáš, Honza Bošina či Ivo Pešák byli pěvecky dobře disponovaní. Naše vystupování jsem se navíc snažil zpestřovat nejen jinými interprety, ale i přebíráním melodií od jiných autorů. Od kamarádů muzikantů jsem bral takové věci, které byly výrazně odlišné od těch mých. Myslím si, že se moje snaha po pestrosti zúročila.

Vybíral jste si členy Banjo Bandu i podle komediálního talentu?
Původně jsme začali natáčet písničky se studiovou kapelou, to bylo počátkem 70. let. Do tohoto seskupení jsem logicky vybíral muzikanty podle toho, jak hrají. Šlo mi o dobré dixielandové „chorusáky“, se kterými nejsou ve studiu problémy, se kterými se nemusí před nahráváním zbytečně zkoušet a jejichž dobré improvizace nahradí zbytečně komplikovaná aranžmá. Měl jsem v plánu dělat legrační písničky se zábavnými texty, k těm se moc aranžované věci ani nehodí. Chtěl jsem, aby nahrávky měly lehkost. Naše studiová kapela ale vypadala moc úřednicky.

V nedávné minulosti před tím jsem hrál s country skupinou Mustangové a odtud jsem věděl, že když se člověk chce podobnou muzikou živit, musí dělat také trochu šou. Pohyblivá složka kapely a zábavné muziky vůbec se nesmí podceňovat! Když už byla naše kapela známá a blížil se rozjezd po pódiích, začal jsem hledat lidi schopné dělat na pódiu legraci. Jako prvního jsem „ulovil“ svého kamaráda z dixielandových časů Iva Pešáka, potom Gézu Gerendáše a do kapely jsem vzal také Honzu Bošinu, který ke mně přešel od Mustangů.

Nedávný odchod Iva Pešáka vás musel hodně zasáhnout...
Bodejť ne! Hráli jsme spolu skoro celý život! Jsme už, bohužel, v tom věku, musíme být smíření s tím, že budeme pomalu „odpadávat“.