Název knihy: Nevinné šílenství
Autorka: Ivana Ondriová
Nakladatelství: Baronet
Vázaná vazba
Rok vydání: 2012
Počet stran: 368
Cena: 249 Kč

Katarína je odhodlaná začít s novou spolužačkou, krásnou a živočišnou Ester Francovou, svobodný život v Prešově. Láká ji kamarádčina nespoutanost a všeobecná obliba hlavně v mužské společnosti, díky níž se i ona mění v žádoucí ženu plnou energie. Je to skvělé…

Jenže Ester má dvě tváře. Ta druhá je tajemná a nepředvídatelná. Poznamenaná nikdy nepřiznanými psychickými problémy…Vše vyvrcholí v okamžiku, kdy se Katka zamiluje do Tomáše a přátelství s Ester odsune na druhou kolej. Tehdy se naplno projeví kamarádčina chorá mysl, která se stane příčinou nejedné tragické události.

Vydrží navzdory všemu Katčina a Tomášova láska? A přežijí to oni sami?

Ukázka:

Jako bych ji tam stále viděla. Krásnou, ale tajemnou. V postoji ladné baletky s tělem na šířku dvou dlaní na rezavém zábradlí nad hučící Torysou. S prsty objímajícími sloup pouličního osvětlení, o který se opírá svým hladkým čelem, za nímž ukrývá tolik zvrácených myšlenek!
Severní vítr, co se do mě opřel i nyní, si pohrává s jejími lesklými zlatavými vlasy a vhání je do nádherné tváře s nádechem broskve na výrazných lícních kostech. Mezi rty, které jsou jako stvořené k líbání a jen málokterý muž jim odolá. Prameny vlasů znovu a znovu pleskají o nahá ramena vykukující z duhových šatů na ramínka, v nichž jí v té pozdní noční hodině musí být neuvěřitelná zima. Husí kůže v hlubokém výstřihu s lákavými oblinami jejích ňader je toho jasným důkazem.

Zřetelně si na ně vzpomínám i dneska. Rovněž slyším ten podivný zvuk jejích rozvířených vlasů narážejících o kov, co svírá v rukou, i tlukot svého vlastního srdce, které mi při pohledu na její hubená lýtka balancující několik metrů nad hladinou Torysy buší v hrudi ohlušující silou, div ji neroztrhne.
Protože to není žádný vtip… Žádný důsledek alkoholového opojení. Nevinná zábava, kterou by mě krásná Ester Francová chtěla ohromit či šokovat, což po pravdě řečeno uměla dokonale. Ne, je to skutečný boj o život…
Po čtyřech letech mi srdce tluče stejně silně jako v onu jasnou noc s měsícem v úplňku. Konečně jsem totiž našla odvahu se na tohle místo vrátit. Abych tady mohla na všechno zapomenout. Nebo se o to aspoň pokusila. Tak moc to chci! Začít žít bez tíhy toho příšerného okamžiku zpřed několika let!

Hledím na rozbouřenou Torysu pod sebou, poznamenanou velkými krůpějemi deště, jenž se před deseti minutami spustil na tak nějak opuštěný Prešov. Ten severní vítr ho přinesl s sebou… Dívám se na řeku skrz závoj horkých slz. Šimrají mě v hnědých očích a mísí se s kapkami stékajícími mi z dlouhých vlasů na tvář. A najednou na její hladině vidím Esteřino mrtvé tělo, které bylo před pouhými několika vteřinami na zábradlí! Vznáší se na jejích vlnách, naráží do jejích kamenitých břehů a vzdaluje se kamsi pryč… Úplně jinde je téměř ve stejnou dobu na pokraji života někdo jiný. Mně nejbližší. A já to netuším. Nemůžu být u něj a pokusit se ještě něco zvrátit a zabránit jeho odchodu.
Přivřu oči a tvář obrátím k obloze. Sice pomalu, ale přece ze mě sílící liják smývá hrůzu těch tří úplňkových nocí v roce 2004, které se mě opět pokoušejí dostihnout. A přitom dny, týdny, měsíce předtím byly úplně jiné.
Ne, už ne! Nemůžu se jimi nechat stále svazovat.

Odlepím se od zábradlí nad Torysou a kráčím zpět k autu zaparkovanému nedaleko před hypermarketem. Zrychleným krokem, aby mě déšť nepromočil na kost. Jsem blízko. Skrz mokrá skla naší červené toyoty už vidím jejich trochu vážné tváře a vyčkávající oči. Nádherné, jenom moje. Dívají se mým směrem s němou otázkou v chápavých zracích. Usměju se na ně těmi svými a přidávám do kroku, téměř jim běžím naproti. Tak moc chci být u své rodiny, až to bolí. Jeden krok, druhý… Nakonec se natáhnu po klice trochu promáčklých dveří. Před týdnem totiž do mě na Vansové ťukla mladá holka v bílé fabii autoškoly. Naštěstí jsem v autě seděla sama.
„Mami! Kde jsi byla?“
Slyším tenký hlásek, který mě hladí i přes šum deště, co na malou chvilku nakukuje do auta pootevřenými dveřmi na straně spolujezdce. Nasedám.
„U přítelkyně…,“ tiše odpovím. Ale byla vůbec Ester Francová skutečně mou přítelkyní?


Zatraceně! Tiše jsem zasténala a zamrkala očima, které toužily po jediném. Zavřít se a konečně začít snít. Magda s Evkou sedící po mé pravici se v té chvíli čemusi zachechtaly a hlasitě odfoukly. Přinutily mě i Bednára, abychom se podívali jejich směrem, na vydařené miniportréty dnešních přednášejících, které zdobily okraj jejich sešitů. Takhle si krátily dlouhou chvíli. Karikaturami jejich podobizen, které opravdu měly něco do sebe. Dělaly to tak i na cvičení z fonologie, na hodině stylistiky, během praxe ve školním rádiu. Záviděla jsem jim jejich odvahu takhle okatě ignorovat probíhající hodiny našeho externího studia mediální komunikace. Začaly s tím v druhém ročníku a vesele pokračovaly až do toho posledního. Já jsem byla mladičká a zakřiknutá, takový benjamínek mezi těmito většinou třicátníky. Tichá Kačena z malé vesnice u Giraltovců, která ani nepípla, ani nemrkla, všechno si pečlivě zapisovala, studovala jako o život, biflovala do pozdních nočních hodin před každou zkouškou. Já jediná jsem tady byla nezaměstnaná a až na pár článků uveřejněných v městských novinách ve Svidníku bez kvalitní praxe. O to víc jsem si vážila toho, že se mi podařilo prolézt přes přijímačky na vysněný obor. Naopak, parta pěti kluků už byla zaměstnaná v košických a prešovských novinách, dvě spolužačky moderovaly ranní vysílání v rádiu Flesh, další pracovaly v regionální televizi či vydavatelství… Nedokázala jsem už Bednára vnímat. Opravdu jsem si myslela, že se únavou složím na plastový stolek a snad ho přitom i rozbiju. Ty nekonečné hodiny těžce vnímatelných předmětů v bezpřestávkovém sledu za sebou byly na tuhle předvíkendovou dobu pořádně těžké sousto. Moji spolužáci by mohli vyprávět. Ti už byli po týdenní pracovní dřině jistě myšlenkami někde na pohodlném gauči.

Všechno se ale změnilo jejím příchodem. Vystřízlivěla jsem téměř okamžitě. Naprázdno jsem polkla, nechala propisku cinknout o podlahu poznamenanou množstvím stop více či méně zapálených studentů.
Prostě zůstala stát na prahu. Pohodila hřívou zlatavých vlasů, přes práh vysunula svá pěkně kulatá ňadra a vykouzlila úsměv na božské tváři se dvěma roztomilými jamkami na hladkých lících. Dokonce i Bednár úplně oněměl. S otevřenou pusou se k ní otočil a nechápavě svraštil chytré čelo nad tenkými kovovými obroučkami brýlí.
„Přejete si?“ zaslechla jsem, jak zašeptal.
„Jsem Francová. Právě jsem dorazila z Trnavy…“
Její zvonivý hlas vzbudil i věčně spícího Marka. Jako by si odkašlal, prudce sebou trhl a pohledem okamžitě zaletěl ke dveřím, v nichž stálo to neskutečné zjevení oblečené v jakési červené kombinéze s bílým páskem pod ňadry a dřevěnými korálky v jejich žlábku.
„Ach… Ta nová.“

Vešla dovnitř, dveře za sebou hlasitě zabouchla, přehodila si bílou kabelu z jedné ruky do druhé a klapavý krok svých korkových sandálků zastavila přímo přede mnou. Měla jsem tu čest nejen ji vidět, ale i cítit. Směs jejího tužidla na vlasy, určitě drahého make-upu, který jí zmatnil tváře, i květinové vůně, v níž jako by se vykoupala. Byla dokonalá.
„Tak se posaďte… Vedoucí katedry se mi o něčem zmiňovala. Jen jsem si myslel, že dorazíte dopoledne.“
„Nemohla jsem přijet dřív, měla jsem v Trnavě ještě nějaké naléhavé zařizování.“
I hlas měla neobyčejně příjemný. Zvonivý, silný, melodický. Stále tam přede mnou postávala s hlavou lehce skloněnou na pravou stranu, vystavovala obliny svého pozadí přímo před očima náhle dokonale probuzených spolužáků.

Knihu Ivany Ondriové Nevinné šílenství koupíte v knihkupectví nebo na internetu v nakladatelství Baronet.