Já a kamarádka čarodějka

Jeden večer, kdy jsem se vrátila z procházky se psem, mi mamka řekla, že se mnou potřebují mluvit, řekla jsem, že jo, jen ještě omyju psovi tlapky a dám mu jeho oblíbenou kuřecí kapsičku. Pes je spokojený a já taky, venku jsem se totiž konečně dala dohromady s jedním klukem, kterého jsem dlouho milovala. Šla jsem za mamkou a taťkou, už na mě čekali. Jejich výrazu ve tváři jsem si vůbec nevšímala, byla jsem totiž myšlenkami úplně jinde a šťastná.

To, co mi pak už říkali, jsem moc nevnímala, po jejich první větě mi běhalo hlavou tolik věcí, všechno ve mně tikalo jako časovaná bomba, jen vybouchnout. Šla jsem do sprchy, a potřebovala zchladit horké tělo a stále dokola si přemítala ta slova – „táta dostal skvělou pracovní nabídku, a ta se neodmítá, musíme se stěhovat“. No bezva, a co já, na mě nikdo nepomyslel, že tu mám kamarády, školu, a všeho se teď musím vzdát, slzy mi stékaly po tváři.

Pak už to šlo ráz na ráz a chtě nechtě jsme už bydleli v jiném městě a daleko od mých kamarádů a mého kluka. Jelikož jsem navštěvovala střední školu již druhým rokem a nechtěla jsem ji měnit, tak jsem jen přestoupila, nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Byla tam jedna holka, s kterou se nikdo bavit nechtěl, nezapadla do kolektivu, byla podle nich divná. Zjistila jsem, že divná nebyla, jen jiná, taky jsem zjistila, že bydlí ve stejné ulici, tak jsme se skamarádily a staly se z nás nejlepší kamarádky.

Trávily jsme spolu hodně času a kromě učení mě zasvětila i do jejího světa, ona totiž byla čarodějka a její babička byla mimo jiné i léčitelka, sbírala různé bylinky a měla i svůj krámek, byla velmi oblíbená a lidé k ní chodili rádi. Kamarádka babičku moc milovala, a když jí babička už ve vysokém věku opustila, nedokázala se s tím smířit, pořád plakala a uzavírala se do sebe. Poté se stalo něco, co nikdo nečekal a přesně věděla jen kamarádka, pak se najednou změnila, převzala krámek po babičce a věděla vše ohledně bylinek, sbírání a vytváření, aby vše fungovalo, jak to dělala její babička. Také si kamarádka v krámku zařídila svůj čarodějnický koutek, jak tomu s oblibou říkala, byla to taková krásná místnost, kde vše ladilo, zrcadla, závěsy, stolek, pohodlná křesla, nechyběla ani křišťálová koule, karty, vonné esence, byla to radost tam chodit.

Psala jsem, že byla, to proto, že už není, nepohádaly jsme se, ale nešťastnou náhodou ji srazil opilý řidič, stalo se to loni. Ano, karty i křišťálová koule ji varovaly, jenže ona jít na úřad musela a kdo by čekal i přes tu opatrnost, kterou měla, že vjede na chodník a... tak končí naše přátelství.